Občas se ozveme

Tokio byla naše první zastávka při našem cestování. Říkali jsme si, že to bude dobrá příležitost si zvyknout na novou kulturu a neznámý jazyk, protože je to velké kosmopolitní město. Naše představa byla taková, že zde bude každý mluvit plynně anglicky, bude zde spousta turistů a nebudeme tu tolik vyčnívat, než se naučíme základní zvyklosti. No tak jsme se spletli, a co jako? 🤷‍♀️

Když jsme se po příletu trochu prospali, vyrazili jsme do města. Bydleli jsme docela v centru, tak jsme očekávali davy lidí a hlavně teda ty další turisty. Tak zase špatně. Ulice byly téměř liduprázdné, občas jsme potkali nějaké místní rodiny s kočárkem, postarší pár na cestě z nákupu nebo venčitele psů. Ukázalo se, že nejsme až tak v centru, jak jsme si mysleli. Vy jste věděli, že Tokio je fakt ohromný město? Tak jsme se procházeli podivnými uličkami, většina z nich byla uzounká, sotva na jedno auto a menší chodník. Domy, které jsme potkávali byli stejně jako uličky úzké. Některé měly sotva dvě patra, jiné se nad námi tyčily do výšky. Snad všude něco stavěli. Nové domy, nové silnice, nové obchody. Ať jsme však zabočili kamkoli, všude jsme působili jako pěst na oko. Ať už šlo o naše křiklavé oblečení, naprosto očividnou bezradnost nebo jenom to, že jsme „bílí“. Všude jsme vyčnívali.

Mezitím jsme dostali pořádný hlad. Naštěstí jsme se čirou náhodou zrovna ocitli v ulici, která byla lemovaná různými malebnými restauracemi. Každá z nich měla venku vystavená jídla, která nabízela.

„Ale vždyť je to všechno syrový!“

„A co je jako tohle?!“

„A můžeme tam jenom tak vejít?“

„Musíme počkat, až nás usadí?“

„Ale jak si objednáme?“

Naprosto střízlivě jsme zhodnotili všechny naše možnosti a odvážně jsme vlezli do blízkého obchodního centra, které mělo food court a v něm McDonald. Konečně něco známého. Konečně něco, co dokážeme sníst. A tak už jsme stáli ve frontě.

„To jsme opravdu letěli přes půlku světa, abychom se najedli v McDonaldu?“

Byl by to sice dobrý flex, ale nakonec jsme se přece jen rozhodli trošku experimentovat. Přešli jsme k nejvíc japonskému stánku, který v tom obchoďáku byl. Nikde ani slovo anglicky. Co anglicky… nikde ani písmeno v latince. 😅 Na obrázku byly nějaké knedlíčky. Tak jsme ukázali na položku v menu, neobratně zaplatili a čekali jsme. Dostali jsme misku knedlíčků a hůlky k tomu. Výborně. Neumřeme hlady. Našli jsme si místo, všechno nafotili a zdokumentovali a pustili jsme se do jídla.

Hanči úhel pohledu:

Fanouš byl odvážnější, takže zatímco já ještě pokukovala po okolí, jestli nějakým zvlášť hrubým způsobem neporušujeme zdejší etiketu, stihl si do pusy nacpat jeden celý knedlíček. Pokoušela jsem se z něj okamžitě vydolovat nějaké dojmy, ale měl plnou pusu, tak jsem nebyla moc úspěšná. Nakonec se mu podařilo mi tlumeně sdělit, že je to „hoký“. Tak jsem tomu chvilku dala, ale pak už jsem byla příliš zvědavá a hladová, takže jsem si taky nacpala jeden celý knedlíček do pusy.

„Hmm… je to vážně dost teplý… no vlastně je to strašně horký. Zkusím to prostě držet v puse, nehýbat s tím a trošku dýchat pusou, aby se to ochladilo. Mám moc malou pusu, nemůžu jí vůbec udržet zavřenou s tím obrovským knedlíkem uvnitř. Co mám sakra dělat?! Hele, ten knedlíček někde prasknul a naprosto vařící vnitřek se mi začal rozlévat po celé puse. Vyplivnout to! Hned! Všichni tady na náš už tak koukají. Není to náhodou smrtelná urážka všech okolo, když vyplivnu jídlo? Ten zatracenej knedlík už je stejně prasklej, takže to už horší nebude. Prostě normálně kousej a pomalu to sněz. Omyl! Je to ještě mnohem víc horký. Co teď?! CO TEĎ?!! Začíná mi to klouzat do krku. To strašně pálíííí! Dobře, zkusím to po kouskách spolykat. Hotovo. Ale kam se poděla moje pusa a proč ji vůbec necítím? Vodu! Vodu! VODU!“

No a následující tři dny mi bylo úplně jedno, jak naše jídlo chutná. Asi za deset dní jsme si dali tytéž knedlíčky znovu a tentokrát jsme už byli opatrnější. Každopádně jsem zjistila, že jsou vlastně moc dobré. Každý má uvnitř kousek chobotnice, navrchu je nějaká japonská majonéza a je to často posypané sušeným tuňákem nebo podobnou zajímavostí.

Fanoušův úhel pohledu:

Netuším co to je a jak se to jí. Hůlkama to nemám jak rozdělat, to se nehodí, ale vypadá to, že jedna ta koule se mi vejde do pusy. Tak jí naberu a hodím do pusy. To těsto je na povrchu dost teplý. Moment, vevnitř to má nějakou jinou konzistenci, takovou tekutější. Fakt hodně to hřeje. Teď hlavně opatrně, jestli špatně pohnu pusou, tak se mi to celý vyleje do pusy. A tekutiny s teplotou vařícího oleje obecně v puse nepreferuju. Ale tohle zvládnu, je to jako s horkým bramborem, držet to v puse tak, aby se to nedotýkalo patra, a pěkně kolem toho dejchat, ať se to chladí. Ten vzduch je teda fakt hodně vařící, ale to nějak zvládnu. Ještě dát vědět Hanče, že je to horký. Ona to bere do pusy! „hoký“, zvládnu procedit kolem vařícího knedlíčku. Ona má celej knedlíček v puse! Snad to taky zvládne nějak jenom podržet a nechat chladit. Ale vždyť se jí to tam nemůže vejít, nespálí si patro? Ona to kouše?! Vždyť i můj knedlíček je pořád vařící, natož ten obsah. A můj už se chvíli chladil. Snad si moc neublíží, to není zážitek na první jídlo. Ona to pořád ještě přehazuje v puse! Bude ještě chtít nějaký další? Co když se spálí, jak tohle vysvětlíme na pohotovosti? Vždyť to musí pořád ještě hrozně pálit. Jak tady vlastně fungujou nemocnice? … Po chvíli knedlíček zvládla sníst. Snad ještě někdy ucítí jazyk. Aha, já mám v puse pořád ještě svůj, stále ještě vařící knedlíček, na ten jsem zapomněl. Vevnitř něco je, zajímavý. Další knedlíček rozvrtávám ještě na talíři hůlkama, etiketa neetiketa. Je v tom kus chobotnice, nechám to pěkně vystydnout.

Návod na jedení chobotnicových knedlíčků aka Takoyaki:

1. Nespěchat.
2. Hůlkama nejdřív rozkuchnout knedlíček a úplně ho otevřít.
3. Nafotit okolí, popovídat si s někým, odpovědět na maily.
4. Začít jíst knedlíček kousek po kousku a velmi obezřetně při každém soustu zkontrolovat teplotu.

Tahle epizoda nás nijak neodradila od zkoušení různých jídel a restaurací naslepo. Domluva ukazováním na menu s obrázky nebo na makety jídel ve výloze (to mají), lámanou angličtinou (často nám chvíli trvá si uvědomit, že to, co říkají, vůbec je angličtina), ukazování překladů v Google Translate… Vyzkoušeli jsme několik podob ramenu (silný vývar s nudlemi, masem a zeleninou). Měli jsme sushi ze supermarketu (jednou a stačilo) i čerstvě připravené (to chceme ještě). Najedli se v místním KFC (to bylo fakt špatný, dělaj to výrazně hůř, než známe z ČR) nebo v „mekáči“. Vyzkoušeli jsme nejrůznější pekárny jak s nám známým pečivem, tak s nám neznámým (kdo by řekl, že těsto se zapečeným vejcem a majonézou může být úplně skvělé). Vypořádali jsme se s tím, že nám donesli misku těsta, několik omáček, nakrájenou zeleninu a smažené nudle ke stolu, kde byla varná plocha pro nás (a obrázkový návod, jak si to uvařit…). Zvládli jsme i když před nás na stůl položili přenosnej gril a nosili nám kousky masa. Taky jsme si namíchali snídaňovou rýži s horkou vodou, mořskou řasou a nějakým práškem (podle toho, co dělal člověk před námi). Však se podívejte na naši galerii. Nebo na Instagram, třeba na tenhle post.