Občas se ozveme

Několik dní před odletem jsme se museli odstěhovat z našeho pronajatého bytu v Brně. Co tomu předcházelo si necháme na jindy. Každopádně poslední čtyři dny v Česku jsme trávili každý zvlášť a sejít jsme se měli až na letišti. Do poslední chvíle jsme si tak nebyli jistí, jestli ten druhý náhodou necouvne 😅

Nadešel den D. Člověk by čekal, že se dostaví nervozita, uvědomění nebo aspoň sentiment. Nic. Dokud bylo co dělat, co řešit, co balit, byl to prostě jenom další běžný den. Během dne už začínalo být jasné, že se na tom letišti skutečně sejdeme. Možná na poslední chvíli, možná bez dokladů, ale budeme tam oba. Někteří z nás (Hanča) měli trošku zmatek v tom, kdy nám to vlastně letí, ale i přesto jsme se sešli akorát. A ještě jsme si stihli dát kafe s naší nečekanou jednočlennou rozlučkovou delegací. Pak už zbývalo jenom odbavit batoh, pronést přes kontrolu spoustu elektroniky a tekutin a letěli jsme.

První část cesty, z Prahy do Varšavy, jsme absolvovali v malinkém letadlu, spíš autobusu. Byly tam dvě řady sedadel po dvou a sotva se tam dalo pohnout. Let naštěstí trval jenom asi hodinu. Po přistání jsme měli zhruba 3,5 hodiny na přestup. Zakempili jsme na lavičce s výhledem na letištní plochu, která byla blízko zásuvky na 220V se dvěma USBčkama. Vytáhli jsme tudíž všechnu naši elektroniku a nabíjeli jsme jako o závod. Čekala nás ještě více než 12hodinová cesta letadlem a už jenom při té představě Hanču začala bolet záda. Tudíž si vytáhla svoji novou cestovní jógamatku a nehledě na zvědavé pohledy se pořádně protáhla.

Na cestu do Tokia jsme měli větší očekávání od letadla, 12 hodin v něčem jako jsou konzervy na sardinky od Ryanairu by asi nikdo neletěl, na druhou stranu měli jsme nejlevnější letenky, co jsme našli. Naštěstí byla naše očekávání pozitivně předčena. Už po nástupu nás na sedačkách čekaly dečky a polštářky, prostorná sedadla s polohovací opěrkou hlavy a palubní infotainment. Dali jsme se tedy do objevování všech tlačítek a hejblátek, fascinovalo nás tlačítko na změnu tmavosti okýnek. Prostě namačkáte tmavost, a za chvíli máte prakticky černý sklo – kde jsou doby mechanických stínítek. Byli jsme ospalí, ale i tak nás zajímala odpověď na zcela zásadní otázku – máme v ceně letenek něco k jídlu? A po nějaké době se ukázalo, že ano! Teda pokud ho neprospíte. Naštěstí ráno se servíruje další.

Po hodinách spánku na palubě jsme se probudili, když vycházelo slunce. Byli jsme naprosto fascinovaní jeho sytě rudou barvou, nad níž byla fialová obloha. Spekulovali jsme nad tím, jaký asi atmosférický jev unikátní pro vyšší vrstvy atmosféry způsobuje, že to slunce je tak rudé, a vlastně vůbec nesvítí intenzivně. Po dalším spánku už bylo vysoko, pro změnu bylo čistě modré, a taky moc nesvítilo. Ukázalo se, že o tom, kdy je noc a den, nerozhoduje slunce, ale posádka – byla ztmavená okna v celém letadla, což jaksi i zásadně ovlivňuje některé barvy. Čili unikátní barevná show byla způsobená … tmavým sklem.

Pak už jsme převážně jen na střídačku spali, takže nám cesta utekla rychle. Po prospané noci jsme se vzbudili, a byl … večer. Posádka zrovna v letadle zapnula den, zatímco za okny právě zapadalo slunce. Tak jsme zase spali. Koncept dne a noci se nám už vytratil. Kdy bylo včera a co je zítra? V neurčitou denní dobu jsme pak konečně přistáli v Tokiu. Venku i vevnitř v letadle byla tma, takže asi večer.

Pak už nás čekal jen výstup, všemožné kontroly a byli jsme oficiálně vpuštěni do Japonska! Jak to proběhlo a co dalšího nás čekalo, o tom zase příště.