Občas se ozveme

Po noci strávené ve vlaku a dni proklimbaném po kavárnách jsme se hrozně těšili do sprchy a do postele. Měli jsme zamluvený malý hotel přímo v historickém centru Hanoje. Na fotkách vypadal celkem fajn, byl extrémně levný a bylo to jenom na jednu noc. Tak jsme to vzali.

Hned na recepci nám recepční nabídl hromadu zájezdů. S díky jsme odmítli a v tu chvíli nám došlo, že hotel je spíš zástupný business v tomto podniku. Dokonce i vodu jsme si tu museli koupit. No ale co. Došli jsme nahoru do pokoje. Po schodech, které působili, že je jen otázka času než nám po nich sklouzne noha a zasekne se mezi schody. Když jsme došli do správného patra, dveře do našeho pokoje byly rozvalené a uvnitř seděly dvě ženy na podlaze a něco přerozdělovaly do pytlíčků. Když si všimly, že na ně koukáme, okamžitě se zvedly, obuly se a pokoj nám uvolnily.

Konečně za sebou můžeme zavřít dveře a mít klid. Teda pokud považujete dveře za zavřené, když je mezi nimi a futry několikacentimetrová mezera. Nevadí. Mrkneme na výhled. Když si stoupnu na špičky, skutečně vidím něco jako vnitroblok z našeho malého okýnka. Mohlo by to být lepší, ale co. Takže sprcha.

No koupelna byla parádní. Byl tam záchod, umyvadlo i sprchový kout. Co tam ale chybělo byla tekoucí voda. A mýdlo. Takže zase dolů po schodech na recepci a pořešit vodu. Naštěstí to nebyl problém. Jenom zapnuli nějaké čerpadlo a voda najednou tekla. Celkem. Záchod jsme i tak museli splachovat bidetovou hadicí, ale to už byla maličkost.

Vietnamskou hotelovou loterii jsme tentokrát nevyhráli. Ale nakonec jsme stejně byli naprosto šťastní, že jsme měli aspoň nějakou sprchu a relativně použitelnou postel. Pořádně jsme se prospali a druhý den hurá zase do vlaku. Ale o tom už příště.