Občas se ozveme

11:00 22. května 2023, Sa Pa

Sedíme v hotelovém pokoji, který musíme do hodiny opustit a přemýšlíme, co budeme dělat. Nemáme kam jít, nemáme kam dát batohy. Máme akorát jízdenku na noční vlak, který odjíždí za 11 hodin.

11:30

Jsme zpátky v hotelovém pokoji a radujeme se, že se nám na recepci podařilo domluvit pozdní checkout. Takže máme ještě pár hodin k dobru.

16:30

Panika! Jak se máme stihnout za půl hodiny sbalit, když jsou naše věci rozházené po celém pokoji?!
„Ještě máš nějaký krámy v koupelně!“
„No však vim, ne…“
Znovu otevírám batoh a dělám v něm místo na krámy z koupelny.

17:30

Voláme na číslo uvedené na jízdence pro domluvení vyzvednutí taxíkem.
„Hello, do you speak English?“
„No English?“
„… never mind then.“
S tím by nám mohli pomoct na turistických informacích.

17:50

Mají tu celkem hezkou výstavu fotografií, ale nikdo tady není. Možná to bude tím, že turistické informace zavírají v 17:30.

18:00

Sedíme v taxíku, se kterým jsme usmlouvali cestu na nádraží za 300k VND. Nechtěl cuknout, ale když jsme rozhodně vyrazili k autobusu, polevil. Máme ze sebe radost. Teď už jenom přežít těch 25 km serpentýn a je to.

18:08

Taxík předjíždí motorku do zatáčky, kam vůbec nevidí. Snad to přežijeme.

18:12

Taxík předjíždí auto do zatáčky, kam vůbec nevidí. Snad to přežijeme.

18:16

Taxík předjíždí náklaďák do zatáčky, kam vůbec nevidí. Snad to přežijeme.

…

19:00

Konečně vystupujeme u nádraží. Zbývá nám ještě něco přes dvě hodiny do odjezdu vlaku. Nějaký zaměstnanec nádraží k nám vyběhne a nabízí nám úschovu zavazadel. Radši si je vezmeme s sebou. Procházíme se kolem nádraží.

19:10

Usazujeme se ke stolu v nedaleké restauraci. Kolem nás sedí jenom další batůžkáři, kteří čekají na ten stejný vlak jako my.

19:30

Konečně nám donáší smaženou rýži s kuřecím masem a smažené nudle s hovězím masem. A už je tu i náš talíř se zeleninou. Jsme celkem překvapení, jak dobře se dá najíst z toho nejlevnějšího jídla na jídelním lístku.

20:45

„Tak si jdi na záchod vyčistit zuby, já tu počkám a pak se vyměníme.“

21:00

Běháme po nástupišti a hledáme náš vagon.

21:02

Běháme po vagonu a hledáme naše kupé.

21:05

Sedíme každý na své „posteli“ v našem kupé, díváme se na sebe a nevěřícně se smějeme.
„Vždyť tohle je ještě horší než ten minulý vlak.“
Zakrýváme dekou škvíru ve dveřích, kterou je vidět z uličky do našeho kupé. Chvilku se snažíme zabít komára, ale po chvíli to vzdáváme. Až zhasneme, stejně vyletí jednou z těch škvír do uličky za světlem.

21:15

Kontrola jízdenek. Projíždí vozík s občerstvením.

21:18

Nějaký neznámý chlap se nám dobývá do kupé. Když mu otevřeme, začne na nás mluvit rychle francouzsky. Pak se rozkouká a zjistí, že je ve špatném kupé. Omluví se a je pryč.

21:30

Vlak se rozjíždí a my se začínáme chystat na spaní. Převléct do pyžama, připravit náhradní deku, tlusté ponožky a mikinu, protože minule jsme díky klimatizaci málem zmrzli.

22:15

„Dobrou noc.“
„Dobrou.“

22:30

„Už spíš?“
„Ne.“
„Já taky ne.“
„Neříkej.“

00:42 23. května 2023

Tentokrát se mi podařilo celkem rychle usnout a vlastně jsem docela vyspaná. Za chvíli už tam beztak budeme. Aha, tak jsem zatím spala asi 2 hodiny. Zkusím ještě usnout.

00:55

Proč je tady takový vedro?! Proč mám na sobě dvě trička a ještě tlusté ponožky?! A proč ten větrák fučí přímo na mě?! Sakra, chce se mi čůrat. To zaspím.

01:05

Nezaspím.

01:08

Proč tu není toaleťák?!

01:20

Proč je tu taková zima?!

01:30

„Spíš?“
„Ne, a ty?“
„Ne.“

01:45

„Můžu na chvilku za tebou?“
„Jasně.“

02:05

„Mě bolí záda, půjdu zase zpátky k sobě.“

05:00

Co to je? Kde jsme? Co se to děje? Aha, vlakový personál nás trochu nevybíravě budí, protože za chvíli už budeme na místě. Začala hrát nějaká zvláštní hudba. Na to, že to jde z chodbičky, je to nějak hlasitý.

05:05

Převlékáme se zpátky do normálního oblečení a vyčkáváme, až vlak zastaví. Chvílemi koukáme z okna na ranní Hanoj. Není to až tak pěkný pohled.

05:25

Jsme zpocení, upatlaní a nevyspalí. Na zádech máme batohy, které přes noc musely přibrat několik kilo. Vystupujeme z vlaku a slepě jdeme s davem. Jsme vůbec v Hanoji? To je fuk, prostě jdeme dál.

05:30, Hanoj

Je to tu nějaké povědomé, asi to bude Hanoj. Vycházíme pomalu z nádražní budovy a mžouráme do nelítostného ranního slunce. Okamžitě se na nás vrhne snad 10 taxikářů a všichni nám nabízejí velmi výhodný odvoz.
„No, thank you.“
„No, we really don’t need a ride.“
Ne že bychom vyloženě toužili teď jít někam pěšky, jenom prostě nemáme adresu, kterou bychom taxikáři sdělili.

05:45

Sedíme v kavárně naproti nádraží, která oficiálně otevírá v 7, ale nočním turistům zřejmě poskytuje útočiště mnohem dřív. Dáváme si kávu a kousek banánového dortu.

06:10

V mojí hlavě zřejmě probíhá nelítostný souboj mezi kafem, které se můj mozek snaží násilně probudit, a mým mozkem, který nevybíravě protestuje. Projevuje se to závratí při sezení na židli a neschopností zvládnout ani základní početní úlohy. Fanouš vykládá cosi o zdanění živnostníků.

6:30 – 8:30

Totální okno. Naprosto nemám tušení, co se dělo.

8:30

Můj mozek zjevně začíná tušit, že se od něj vyžaduje nějaká činnost a začíná neochotně spolupracovat. Ale něco za to chce.
„Nepřesuneme se do Starbucksu na něco k jídlu?“
„To zní dobře.“

9:00

Sedíme ve Starbucksu. Máme Chai Latte, sandwich se slaninou, vejcem a sýrem a jogurt s müsli. Jídlo pomalu zabírá.

9:20

Vytahujeme náš cestovatelský deník a notebook a začínáme oba něco dělat. Jde to ztuha, ale jde to.

12:00

Konečně se můžeme jít ubytovat do hotelu. Zvedáme kotvy ze Starbucksu a jdeme tam.

12:50

Jdeme omdlít do postele a nic neřešit. Až na pár maličkostí…

Ale ušetřili jsme za hotel.