Jeden den v Sa Pa jsme se rozhodli, že půjdeme na pěší výlet. Našli jsme si několik okruhů, vybrali podle terénu, délky, množství turistů a tak. Všude jsme naráželi na nabídky průvodců, ale říkali jsme si, že jít po turistické cestě přeci zvládneme. Zvlášť když se jedná o pár kilometrů někde v polích.
Ukázalo se, že slova jako „turistická cesta“ nebo „v polích“ tu znamenají něco jiného než u nás. Očekávání komfortních značených turistických tras jsme si nenechali ovlivnit tím, že jsme v malém městečku v severním Vietnamu v nadmořské výšce kolem 1500 m n. m. Vybaveni vodou, opalovacím krémem, foťákem a další výbavou nezbytnou k přežití na procházce jsme se vydali na cestu. Měli jsme sice v aplikaci mapku cesty, akorát nám nechtěla ukazovat naši pozici, takže jsme museli trochu víc tápat.
Hned na začátku bylo v mapě nakreslené, že se na onu turistickou stezku dá připojit na dvou různých místech. Došli jsme k prvnímu místu, kde měly být schody. Našli jsme několik domů ve strmém svahu a oplocené staveniště, nicméně po schodech ani stopa. Opodál popocházel další turista. Po pár minutách popocházení kolem jsme se dali do řeči. Na jméno jsme se neptali, ale říkejme mu třeba Karl. On už byl i na tom druhém místě, kde se mělo dát dostat z asfaltky na stezku, ale nenašel jí. My jsme se tam vydali zkusit štěstí, on vyrazil na okruh v opačném směru.
O zatáčku níž jsme několikrát popocházeli sem a tam, hledali stezku, kalibrovali několik map, až jsme mezi zaparkovanými motorkami proklouzli k malinkému kukuřičnému poli. Ha, tady je to mezi klasy nějaké prošlápnuté, třeba je tohle jedna ze zkratek k té stezce! Nebyla nic moc, ale věřili jsme, že se tudy protáhneme na zmíněný trail. Hned po pár metrech jsme museli překračovat menší díru, kde se nedávno cesta kousek sesypala. Aha, on tohle už je ten trail, lepší už to nebude.
Prošli jsme asi sto metrů, když jsme narazili na mostek přes potůček. Pod pojmem mostek si představte, že někdo pohodil čtyři kusy bambusu vedle sebe přes vodu. Potůček nebyl velký, mostek byl těsně nad, tak jsme ho opatrně přešli. Hurá, teď už to snad bude pěkná stezka. O asi deset metrů dál jsme narazili na další mostek. Tentokrát v prudkém svahu překlenující sesypanou část cestičky. Tady spadnout, je to asi deset metrů dolů po téměř kolmém srázu. Já jsem se vydal, že to zkusím přejít, ale sotva jsem si stoupnul na chatrně působící uspořádání bambusů, věděl jsem, že chci zpátky. Hanča rozhodně neprotestovala, tak jsme to otočili.
No tak nic, zkusili jsme, ještě se podíváme po okolí, měla by tu být nějaká vyhlídka. Našli jsme vyšlapanou stezičku kamsi bokem, tak jsme se po ní vydali. Asi po dvaceti metrech jsme se octli oklikou za zmíněným chatrným mostkem. Pfft, kdo má tohle vědět, že tady je mnohem bezpečnější obcházka? Že by zkušený místní průvodce? Ehm.
Po dalších asi sto metrech nás pro změnu překvapil volně pobíhající a dost agresivně štěkající pes, až jsme raději kousek vycouvali. Radili jsme se, co tak budeme dělat. Kdo by tak mohl vědět, jestli sem ten pes patří, jestli nás pustí dál, nebo na nás vyjede? Že by to tušil místní průvodce? Mno.
Po chvíli se ale pes vzdálil od cesty, a když jsme šli pomalu jen po stezičce, tak nás kontroloval jen zpovzdálí. Takže jsme se probojovali zase dál. Strmý terasovitý svah, kde jednotlivé terasy měly asi metr na výšku, byly hustě porostlé trnitým křovím a jen sem tam se dalo dostat z jedné na druhou. My jsme se takhle potřebovali dostat asi o deset teras dolů, takže jsme na každém patře bloumali asi dvacet metrů tam a zpátky, než jsme našli nějakou schůdnou skulinku. On snad někdo rovnou ví, kudy to projít nejlíp? Cože, místní průvodce? Ale tak už…
Ještě bych rád podotknul, že to, co se označuje slovem turistická stezka, je skutečně jenom lehce prošlápnutá stezička. Na šířku jednoho člověka, vyšlapané po vrstevnici ve svazích s 45° sklonem vedoucím desítky metrů dolů do strže, ve svazích porostlých kukuřicí nebo sloužícím jako pastvina pro buvoly. Celé to je chvíli po vrstevnici, chvíli prudce dolů k potůčku a pak zase nahoru. Suchý povrch se drolí a místy dost klouže. Stezka nás vedla přes všemožné překážky. Chvílemi nám trochu teklo do bot. To když cesta vedla skrz rýžová pole a hráz, po které jsme měli jít, nebyla tak pevná, jak bychom chtěli. Zato byla řádně mokrá a bahnitá. Hančiny boty na to vzpomínají ještě teď.
Po necelých dvou kilometrech a asi dvou hodinách cesty jsme se nakonec dostali na lepší cestu. Na betonovou silnici širokou pohodlně na dvě motorky. Konec překážek na každém kroku. Hurá! Vydali jsme se k nejbližšímu plácku, kde si chvilku vydechneme. A koukáme, že na tom plácku stojí nám známá silueta. Byl to Karl! Tak jsme si vyměnili zkušenosti a hlavně se dozvěděli, že časově jsme již asi v půlce cesty, ač vzdálenostně to byla tak čtvrtina. Chvíli jsme postáli ve stínu stromu (vždyť ten den bylo snad 36°C, a to jsme byli poměrně vysoko!). Odpočatí a motivovaní nově nabytými informacemi jsme vyrazili dál.
Cestou jsme sem tam míjeli místní na motorkách, nebo třeba pár malých kluků dohlížející v poli na pasoucí se buvoly, přičemž si ten čas kluci krátili hraním hry na smartphonu. Potom jsme se ještě prodrali téměř rozpadlou betonovou cestičkou sotva pro jednu motorku do prudkého kopce, kolem chatrčí, slepic a dalších psů až na klasickou širokou asfaltku, dokonce s chodníkem.
Velká část výletu byla ve znamení přehodnocování, jestli tohle je ta překážka, kvůli které to otočíme, nebo riskneme, že to otočíme až dál a budeme přes ní muset jít dvakrát. A vzpomínání na ty, které jsme už překonali. Ale hlavně plná naprosto dech beroucích výhledů. Taková zvláštní kombinace poměrně neznámé divoké přírody, která je prosetá nějakým zemědělstvím a to v místech, která by kdekoli v Evropě byla ponechaná napospas přírodě kvůli svojí nedostupnosti. Ručně obdělávaná terasovitá rýžová políčka v prudkých svazích, která mají důmyslně rozvedenou vodu skrz všechna patra, zatímco jejich kraje jsou rok co rok, ne-li častěji, ručně doopravovány. Úroda v místech, kam se nedostane naprosto žádná technika, ani traktůrek nebo motorka. A kde už to není ani na rýži, tam roste kukuřice, bambusy, nebo se tam pasou buvoli.
Občas se ozveme 
Napsat komentář