Občas se ozveme

Ve Vietnamu jsme chtěli trošku víc cestovat po vlastní ose a objevovat přírodu. Náš původní plán byl půjčit si nějaké motorky nebo skútry a přejet přes různé vesničky z Hanoje až do Ho Či Minova města. No ale viděli jste někdy dopravu ve Vietnamu? Chaos a anarchie! Jak jsme zjistili hned první den, nejsme tu schopní ani přejít silnici natož tady sednout na cokoli, co má kola. Úplně jsme se ale našeho plánu nechtěli vzdát.

Nejdřív jsme nevěděli, jak do toho. Je tady spousta možností. Jednodenní a několikadenní zájezdy do různých atrakcí. S cestovkou, s průvodcem, s motorkou a řidičem, s autem a řidičem… Existuje tu taky spousta služeb, kde nám pomůžou naplánovat výlet na dva týdny včetně ubytování a dají nám s sebou dvě motorky i s řidiči. No všechno jsme to zvažovali. V jedné slabší chvilce jsme si skoro koupili letenky z Hanoje do Ho Či Minova města s tím, že prostě budeme celou dobu někde na hotelu. Byli jsme z toho tady trošku zoufalí. Ale pak jsme zjistili, že tady jezdí vlaky. Vlaky!

Chvilku nám trvalo, než jsme našli správné webovky na nákup lístků, ale wikipedie nám pomohla. Stránky jsou trochu nepřehledné, neintuitivní a špatně se s nimi pracuje. To musí být ty oficiální! No a už vybíráme, v jakém kupéčku budeme spát cestou do Sa Pa.

Po celém dni s batohy na zádech ve městě jsme zpocení a unavení. Nemůžeme se dočkat, až si ve vlaku trochu zdřímneme. Dojdeme na nádraží. Je půl desáté večer, venku je skoro 40°C a uvnitř je snad ještě víc. Na lavičce před záchody si dáme na kartáček pastu a jdeme dovnitř. Je to ještě horší, než jsem čekala. Skoro se tu bojím čehokoli dotknout. Rychle si vyčistím zuby, umyju obličej. Z kapsy vytáhnu krém a snažím se ho rozetřít na obličej, zatímco do mě z boku někdo strká, protože chce projít. No a nakonec záchod. Tak jo, nacpu se do kabinky, která vypadá, jako by ji 20 let nikdo neuklidil. Akorát že z ní před chvílí vyšla uklízečka. Na zádech mám asi 9kg batoh, na břiše mám další 3kg. Snažím se ničeho nedotknout, balancovat a nespadnout a zároveň udělat všechno potřebné. No pořád je to lepší, než by to bylo ve vlaku. Fanouš se šel mezitím porozhlédnout po nějakém jídle. No jo, ale kam? Takže běhám po nádražní hale a hledám ho. Po chvíli se potkáme. Já jsem úplně zpocená a nedokážu si představit, že takhle půjdu spát. Ale co, s tím už se teď nedá nic dělat. Nakonec najdeme správné nástupiště a projdeme kontrolou lístků.

Našli jsme naše kupé. Je to kupé se čtyřmi postelemi, ale doufáme, že tam budeme sami. Když se objeví průvodčí a nabídne nám, že za příplatek ve výši dvou lístků může být kupé jenom naše, neváháme ani minutu. V kupé jsou dvě spodní a dvě horní postele. Uprostřed u okna je stolek a odpadkový koš. U postele je elektrická zásuvka a lampička. Vlastně to není špatné. A mohl by to být fajn zážitek. Ve vlaku nás čeká necelých 8 hodin, tak chceme co nejdřív usnout. Ale taky nás zajímá, jak to tu vlastně funguje. Když se tedy vlak rozjede, chvíli koukáme z okna na noční Hanoj. Zkusíme záchod ve vlaku. A měla jsem pravdu. Ty na nádraží byly lepší. Nakonec se převlečeme do pyžama a snažíme se usnout. Kupodivu se nám to povede.

V noci mě několikrát vzbudilo, že jsem se praštila do hlavy o stěnu, když to s vlakem zrovna nějak víc hodilo. Postele byly docela tvrdé a ani já se svými 165 cm jsem si nemohla pořádně natáhnout nohy. V kupé jsme měli hroznou zimu, ale klimatizace byla centrální (rozuměj otvory ve stropě) a nic jsme s tím nenadělali. Přikrývky byly docela tenké, takže moc nezahřály. Ale naštěstí jsme měli dvoje, protože postele nad námi byly volné. Nakonec jsme noc jakž takž trochu prospali a kolem 5. ráno nás začali budit průvodčí. Do cíle nám zbývalo něco přes půl hodiny.

Chvíli jsme mžourali do denního světla a dívali se na krajinu, která ubíhala za oknem. Potom jsme se převlékli a čekali, až zastavíme a budeme si moct konečně trochu protáhnout nohy. Když jsme vystoupili z vlaku ve stanici Lao Cai, hned na nástupišti se na nás vrhlo několik taxikářů, kteří nám nabízeli odvoz. My jsme už naštěstí měli zamluvený minibus až do městečka Sa Pa. Čekala nás ještě zhruba hodina cesty po horských silničkách a serpentýnách. Hodina stresu, předjíždění do zatáček, kam není nic vidět, nevolnosti, troubení a tak vůbec. Ale drželi jsme se našeho nového vietnamského kréda a prostě jsme to přežili.