Občas se ozveme

Když jsme si uvědomili, že motorky pro nás nebudou tím správným dopravním prostředkem ve Vietnamu, došlo nám, že se asi jen tak nepodíváme do Ha Long Bay. Ale tam jsme se rozhodně podívat chtěli. Je to snad nejikoničtější místo ve Vietnamu, navíc je na seznamu UNESCO a fotky odtamtud vypadají naprosto kouzelně. No ale jak se tam dostat? Tak jsme jako obvykle googlili a zjistili jsme, že v Hanoji je asi tak tisíc různých společností, které zprostředkovávají jednodenní nebo i vícedenní organizované výlety do různých částí Vietnamu. Mimo jiné i do Ha Long Bay. Bylo to ale jako s ubytováním. Půlka těch společností byla nějaký podvod a většina se prostě jen snažila tahat z turistů peníze. No ale nakonec jsme našli jednu společnost, která měla velmi dobré recenze. Tak jsme neváhali a zamluvili si na druhý den jednodenní výlet do Ha Long Bay.

Jako první nás čekalo vstávání v naprosto nekřesťanskou hodinu. Museli jsme totiž být na meeting pointu ještě před osmou. To se nám nakonec podařilo, takže jsme měli příležitost sedět asi 45 minut v neklimatizované cestovní kanceláří (malá stísněná místnost) a čekat na autobus, který měl přes půl hodiny zpoždění. Nakonec ale přijel. Nasoukali jsme se dovnitř i s ostatními účastníky a jeli jsme.

Tak nějak teď dává smysl, že Vietnamci prostě žádný osobní prostor nepotřebují a nikomu nedávají, protože ho nikdy neměli.

Před koncem cesty jsme zastavili u perlové farmy. Tam jsme absolvovali rychlou exkurzi a přednášku o tom, jak se perly získávají. Mohli jsme se přímo podívat na konkrétní procesy a osahat si pravé perly. No a pak jsme si samozřejmě mohli něco koupit. Prstýnky, náramky, náhrdelníky, náušnice, čelenky, klíčenky, hodinky, spony na kravaty, brože… prostě cokoli. Na všem byly perly. Alespoň to tedy tvrdili. Za chvilku bylo po všem a jelo se dál.

Když jsme dorazili k Ha Long Bay, nalodili jsme se na motorovou loď a usadili se. Loď vyplula z přístavu a nám se na stole objevil oběd. Seděli jsme u velkých stolů po pěti až šesti lidech. Doprostřed stolu nám začali nosit talíře. Talíř rýže, talíř hranolek, talíř jarních závitků, talíř krevet, talíř kuřete, talíř čehosi… No a z těch talířů jsme všichni společně jedli.

Po obědě jsme vyšli na horní palubu, kde jsme se mohli kochat okolím. Kolem nás z moře všude vystupovali vápencové skály a strmé ostrůvky. Na hladině tu a tam plavala malá skupinka pet lahví a v dálce se rýsovaly siluety dalších a dalších skalisek. Kolem nás se plavila spousta dalších lodí s turisty jako byla ta naše. Chvíli jsme se jen tak rozhlíželi kolem a vychutnávali si dech beroucí výhledy.

V jednu chvíli, zatímco jsme s naší vyhlídkovou lodí pro asi 50 lidí jeli mezi ostrůvky, se k nám nalepila malá loďka. Jako ve sci-fi filmech, když se snaží někdo obsadit vesmírnou loď. Srovnala s námi rychlost, a chvíli plavala těsně vedle nás, jako by k nám byla přidělaná. A z té malé loďky se z nás samozřejmě pokoušeli vytáhnout peníze, konkrétně prodejem čerstvého ovoce. Když usoudili, že lépe pochodí u lodi proplouvající opodál, odpojili se, změnili směr a hnali se přilepit se zase k jinému cíli.

Pak přišla řada na kajaky. Mohli jsme si tak sami proplout několik nádherných lagun, přístupných pouze malým otvorem ve skále, který je viditelný jenom při odlivu.

Po jízdě na kajacích jsme zakotvili v přístavu a pěšky šli na prohlídku Cung Cave neboli nebeské jeskyně. Celou dobu jsme měli toho stejného průvodce, který nám vyprávěl různé historky přikrášlené trochou laciného humoru. V jeskyních nám ukazoval, které krápníky mají nějaké jméno. Typicky získávají své jméno podle toho, co připomínají. Například drak nebo milenci.

Po jeskyních už jsme zase nastoupili zpátky na loď, doplavili se do přístavu a nasedl zpátky do autobusu. Čekala nás znovu dvouhodinová cesta zpět do Hanoje, ideální k lehkému klimbání.