Občas se ozveme

Tak jsme ve Vietnamu. Klasický scénář – vystoupit z letadla, projít přes imigrační, vyzvednout zavazadla, najíst se a sehnat taxík na ubytování. Pohoda. Ohledně ubytování jsme neměli moc velká očekávání. Bylo celkem náročné najít něco rozumného. Podle recenzí snad všechny hotely vypadaly, že jsou alespoň z 50% scam. „…smelled like sewage day and night, but overall nice stay…“ byla jedna z nejvíce pozitivních recenzí, co jsme na bookingu našli. Většina těch ostatních se týkala toho, jak lidi přijeli na hotel a vlastně pro ně neměli pokoj, nebo neměli jinou možnost než pokoj sdílet s někým jiným nebo je rovnou šoupli do úplně jiného hotelu. Tak jsme se připravili na všechny možné varianty a vlastně už nám bylo jedno, co s námi bude.

Po příjezdu na hotel nás recepční uvítala čerstvým ovocem a vychlazeným džusem. Plynulou angličtinou nám vysvětlila, jak u nich fungují snídaně, že můžeme kdykoli využít střešní terasu a že historické centrum města je hned přes silnici. Po příchodu do pokoje jsme zjistili, že náš pokoj je prostorný, krásně čistý a ani stopa po splašcích. Vyčerpaní ale naprosto nadšení jsme si dali sprchu a odpadli do postele. Oba jsme usínali s myšlenkou, že se nám ve Vietnamu nejspíš bude líbit.

Druhý den jsme se hned po snídani rozhodli vyrazit do města. Naším cílem bylo rozkoukat se a trochu poznat, jak to tu chodí na ulicích a v restauracích a kavárnách. Takže jsme si naplánovali asi půl hodinovou procházku skrz Hanoi Old Quarter a naším cílem byl Starbucks. Po opuštění hotelu jsme okamžitě zjistili, že nás čekají jisté komplikace. V podstatě jsme nebyli schopní přejít úzkou uličku přímo před hotelem. Motorky zprava i z leva, mezitím kola, auta, chodci, děti i psi. Neustálé troubení ze všech stran ztěžovalo orientaci a košíky se zeleninou na zemi hned vedle hromad odpadků výrazně komplikovali rozhodování, kam šlápnout. Ale přežili jsme.

Přes hlavní silnici už byl naštěstí nadchod, tak to šlo. Proskákali jsme dalšíma odpadkama a už jsme byli v historickém centru. Uličky zde byly užší, takže motorky, auta, kola i další byli mnohem více koncentrované. Na chodnících parkovaly skútry nebo tam bylo rozložené zboží z obchodů, které lemovaly celou ulici. Rozhodně se na chodníku nestalo, že by se tam ocitl chodec. Takže jsme chodili v silnici. S motorkami, auty, koly, trakaři… Bylo to trochu nepřehledné. Nejspíš i pro místní, jelikož se všichni naráz pokoušeli zajistit si pro sebe místo neustálým troubením. Když nás míjela motorka nebo auto, nechali nám vždycky dostatek místa. Však člověk nepotřebuje víc než asi 2 cm, aby se cítil bezpečně, ne?

Každý obchod prodává totéž. Celé to město je vlastně jedna velká vietnamská tržnice. Počkat! Proto se vietnamským tržnicím říká vietnamské? No každopádně u každého obchodu, každé restaurace stál někdo, pro koho jsme byli jednoduchou kořistí a zdrojem peněz.

„Pohledy? Jeden za 5 000 dongů, ale že jste z Evropy, tak to teda máte za 15 000.“

„Kolik stojí sezamový knedlíček? No to záleží, kolik máte peněz. A chtěli jste jeden? Tak tady máte sáček s deseti.„

Nebylo výjimkou, že nás místní chytali za ruce a tahali do jejich restaurace nebo obchůdku. Do toho všeho jsme se pořád otáčeli dozadu, do strany, zpátky dopředu, jestli se nás právě nechystá přejet jedna z všudypřítomných motorek. Když se cesta někde zúžila, rozhodně nás nikdo nepustil jenom proto, že jsme tam přišli první. Naopak když se někam dalo nacpat, tak se tam někdo nacpal. Pustit někoho do dveří? No to tam pak stojíte půl hodiny a projde vám tam půlka Hanoje. Neustále jsme se měli na pozoru, abychom nemuseli zaplatit jen za to, že jsme se na někoho podívali.

Pokud jste jako já, smyslové přehlcení na sebe nenechá dlouho čekat. Ale brečet v centru Hanoje nedoporučuju, lidi pak divně koukají.

Do Starbucksu jsme nakonec došli. Dali jsme si kafe, něco sladkého a seděli jsme tam několik hodin. Rozhodně jsme nechtěli tu cestu absolvovat zase zpátky. Tady nám taky došlo, že se nám možná ve Vietnamu až tolik líbit nebude. No ale co se dalo dělat. Obrnili jsme se trpělivostí, nahodili nekompromisní výraz a nakonec jsme se vydali na cestu domů.