Při všem tom plážování nám najednou začalo být trochu líto, že jsme si vůbec neudělali čas poznat i jiné části ostrova než pláž. Zbývalo nám už jenom pár dní to napravit, tak jsme se do toho jako vždycky vrhli po hlavě. Tím myslím, že jsme nic nenaplánovali a prostě doufali, že to nějak klapne. Když jsme koukali na mapu ostrova, objevili jsme v jeho jižní části malé městečko Old Lanta Town. To znělo historicky, kulturně a zajímavě. Frčíme tam.
Tak jsme opustili naše důlky v písku na pláži a vyšli jsme na hlavní ulici. Stál tam hned na rohu tuk-tuk, tak jsme se dali do řeči s jeho řidičem. Usmlouvali jsme to z 500 na 250 bahtů. Byli jsme na sebe patřičně hrdí. A už jsme frčeli. Tuk-tuky tady vypadaly jinak než v Bangkoku. Tady to byla motorka, na které byla podomácku přivařená kovová konstrukce. Nevypadalo to moc bezpečně. No ale jezdili tady tím všichni, tak jsme do toho vlezli taky. Nejdřív to šlo dobře, ale pak jsme vjeli na silnici, která vedla lesem a byla trošku nahoru dolu. Řidič nám pravidelně říkal, kam se máme posunout, abychom neztratili rovnováhu a neskončili v příkopě. Do kopce jsme jeli krokem a z kopce jsme valili, až se celé vozítko třáslo.
Nakonec jsme dorazili do cíle. Řidič nám nabízel, že na nás dvě hodiny počká a pak nás vezme zpátky, ale to jsme samozřejmě odmítli. Přece tam budeme déle než dvě hodiny a nechceme být omezení časem. Tuk-tuků tu beztak bude hromada a nebude problém si sehnat jiný. A přece si nebudeme připlácet za to, že na nás někdo čeká.
Ve městě jsme si nejdřív prošli dlouhé molo, odkud pravidelně odjížděly lodě, které fungovaly jako hromadná doprava mezi blízkými ostrovy. Nad hlavou nám létali nejrůznější ptáci, stahovaly se nad námi mraky a v dálce byla slyšet bouřka. Pomalu jsme došli až na konec mola. V dálce bylo vidět několik menších ostrovů. Kolem nás prošel pár mužů s rybářským náčiním. Sešli po schodech dolů a zmizeli někde pod molem. Prošli jsme celé molo zase zpátky. Malé domky postavené na dřevěných konstrukcích nad hladinou moře se odsud vinuly do dálky podél pobřeží. Nedaleko nás byl vrak lodi. Šli jsme blíž, abychom zjistili, zda je to skutečný vrak nebo jenom replika. Zblízka to vypadalo na hodně věrnou repliku skutečné lodi. Byla sice docela malá, ale detailně propracovaná. Na vrcholku stěžně seděl nějaký dravec.
Rozhodli jsme se přesunout se do centra města. Což byla dlouhá ulička lemovaná obchůdky se suvenýry a malými restauracemi a kavárnami. Pomalu jsme ji celou prošli. Občas jsme se v nějakém obchůdku zastavili a podívali se na suvenýry. Někde měli všechny ty stejné, generické zboží, které prodávají ve všech koutech Thajska. Někde ale měli opravdu zajímavé věci. Narazili jsme na obchod s ručně malovanými věcmi. Kameny, hůlky, náušnice, pohledy… Jinde jsme vešli do obchůdku a zjistili, že je to vlastně galerie. Tam jsme dokonce potkali dvě velmi fotogenické kočky. Cestou jsme si vzali do ruky čerstvý kokos, abychom se trochu osvěžili. Později jsme se zastavili na rýži s mangem a kokosovým mlékem. Kolem nás byli hlavně místní, kteří se prostě starali o svoje věci. Občas jsme potkali pár turistů. Celkově to bylo velmi klidné místo. Když jsme došli na konec téhle uličky, vzali jsme to zpátky a stavili se do obchodu pro nějakou pitnou vodu. A to bylo všechno.
No za dvě hodiny jsme neměli co dělat a opět jsme začali shánět tuk-tuk. S jedním řidičem jsme se zase dostali do smlouvání. Nechtěli jsme jet zpátky ani o kousek dráž, než jsme jeli sem. Tentokrát jsme ale v rukách neměli moc dobré karty. Řidič se na naši cenu netvářil a nechal nás odejít. Nechtěl jít pod 300 bahtů. Tak jsme šli pryč a říkali si, že tady určitě najdeme spoustu dalších tuk-tuků.
Za necelou hodinu jsme byli unavení a otrávení. Nenašli jsme ani jeden další tuk-tuk ani jiný taxík. Došli jsme zpátky a onen řidič právě odjížděl. Když si nás všiml, tak zastavil a zeptal se, jestli teda za 300. My jsme samozřejmě neváhali, přikývli a vlezli dovnitř. Řidič se nám vysmál a už jsme jeli. No zřejmě se v tom smlouvání ještě budeme muset naučit chodit.
Občas se ozveme 
Napsat komentář