Tak jsme se nakonec zapsali na jeden organizovaný výlet. Bylo náročné něco vybrat. Chtěli jsme šnorchlovat i kajakovat, jet na celý den ale zároveň nemuset brzy vstávat… No prostě jsme nemohli vyhovět všem našim požadavkům. Fanouš jasně řekl, že zvládne být v 8 ráno nasnídaný a vypravený, a když to zvládne on, tak proč bych to nezvládla já. Možná proto, že bez svých 9 hodin spánku nejsem schopná fungovat a nehledě na to, kdy vylezu z postele, můj mozek začíná spolupracovat až kolem desáté. No takže jsme se přirozeně zapsali na výlet, který začíná v 8.
V onen osudný den nás budík probudil v naprosto nekřesťanskou hodinu. Se zalepenýma očima a nejednou nadávkou jsme se doplazili na snídani. Můj žaludek tou dobou nebyl ochotný přijmout jakékoli jídlo, tak jsem si dala jenom lehkou snídani sestávající z omelety se sýrem, křupavé slaniny, toustu s máslem a džemem, zeleniny a spousty melounu. Abych neměla přes den žízeň, zapila jsem to kávou. Tak si asi umíte představit, jak mi po tom bylo. Nicméně už trošku probuzení jsme se vrátili do pokoje a zjistili, že vůbec nic nestíháme. S chladnou hlavou jsme během okamžiku zhodnotili naše priority, identifikovali nejzásadnější přípravy a racionálně jsme se rozhodli vypustit pár ne příliš důležitých věcí. V praxi to vypadalo tak, že jsme se začali zběsile natírat opalovacím krémem, shánět plavky a přemýšlet, co všechno se na tom výletu má dít a tudíž, co si rozhodně potřebujeme vzít s sebou. To, že jsme se večer rozhodli nechat balení a přípravu na ráno, nám rozhodně ušetřilo spoustu času a nervů. Když jsme konečně vyšli z pokoje, pohoršila jsem všechny okolo svým zoufalým a teatrálním výkřikem o tom, jak nesnáším brzké ranní vstávání. Tím jsme zakončili vypravovací etapu a odteď už to mohlo být jenom lepší.
U lodi už na nás všichni ostatní účastníci čekali a sotva jsme byli na dohled, začali se naloďovat. Na palubu jsme vstoupili úplně poslední. V tu chvíli jsme si uvědomili, že ve všem tom našem precizním plánování jsme zapomněli na jednu věc. Jedeme na malé loďce na otevřené moře. Znamená to pro nás mořskou nemoc? Ale to by koneckonců nebyl takový problém, protože s sebou máme pro tyhle případy Kinedryl. Máme ho pěkně v bezpečí s ostatními léky na pokoji. Aha… Tak zase se tam aspoň nenamočí. V peněžence jsem našla jednu pilulku Kinedrylu, kterou tam mám už roky jako rezervu na horší časy a která byla už roky řádně prošlá. Ha! Jsme v suchu.
Vyjeli jsme. Seděli jsme hned na přídi a mohli jsme si tak vychutnávat rychle se měnící scenérii. Nalevo od nás ubíhalo pobřeží nedalekého ostrova, napravo byly vidět siluety hodně vzdálených ostrůvků a před námi nic. Loď frčela jako o závod, kolem uší nám foukal vítr a my jsme konečně ranní strasti nechali za sebou a začali si výlet užívat. Na lodi kvůli větru nebylo slyšet vlastního slova, tudíž se s námi nikdo z ostatních účastníků nepokoušel navazovat kontakt, což nám vyhovovalo. Tak se nám ta cesta lodí zalíbila, že jsme úplně zapomněli, že jsme se vlastně upsali hlavně na šnorchlování. Takže když jsme zastavili nedaleko jednoho malého ostrůvku a začali nám rozdávat výstroj, byli jsme poněkud zaskočeni.
Vybaveni brýlemi, šnorchlem a ploutvemi jsme se ponořili do křišťálově čistého moře nedaleko malého ostrůvku. Vlastně se mi do toho moc nechtělo. Okusování od malých rybek, obklíčení hejnem ne až tak malých ryb a břicho odřené od korálů? To pro mě není úplně lákavé. Ale Fanouš mě celkem uklidnil, když mi slíbil, že ty ryby se mě budou bát a vždycky ode mě odplavou a že ty korály jsou přece jenom dost hluboko. Tak jsem se do toho s odhodláním pustila. No ale takové kecy! Neměla jsem mu věřit ani slovo! Těm rybám bylo úplně jedno, že jsou dva centimetry ode mě. Kdybych to neotočila já, tak si to do mě klidně naplavou. Hejna menších rybek všude kolem mě ve mně budila dojem, že jsem uprostřed velkého roje hmyzu. A víc než jednou jsem se rukou nebo jinou částí těla dotkla korálu. Nějakou dobu jsem se ale snažila soupeřit s vlastním strachem a pokoušela jsem se vidět tu krásu podmořského světa. Když jsem po čase, který byl pro mě jako věčnost, zvedla oči k hladině a dívala jsem se z očí do očí rybě, která jako by se mi vysmívala, rozhodla jsem se, že je čas to zabalit. Beztak už jsem přetáhla čas na šnorchlování a ostatní už na mě čekají.
Zpátky na lodi jsem zjistila, že to asi až taková věčnost nebyla a skoro všichni jsou ještě ve vodě. Včetně Fanouše, který neúnavně zkoumá okolní podmoří a co chvíli se nadšeně vynoří a ukazuje mi palec nahoru. No tak tohle asi nebude náš společný zájem. Tento drobný zádrhel mi však nezabránil, abych si výlet do syta užila. Natáhla jsem se na lodní příď, vytáhla čtečku a ponořila jsem se do hlubin beletrie zatímco se se mnou loď mírně pohupovala. Stejný scénář se opakoval ještě na dvou dalších místech. Mezitím jsme ještě zastavili na jedné odlehlé pláži, kde jsme měli společný piknik s připraveným jídlem a pitím. Tam jsme zakotvili asi na hodinku, takže jsme měli možnost se pořádně vykoupat a spálit.
Na závěr nás čekala asi hodinová cesta lodí zpátky k hotelu. Pokud jsme se náhodou nespálili dosud, tady jsme měli prostor to dohnat. A tak jsme toho využili. Seděli jsme opět na přídi a hleděli vstříc moři a větru. Byli jsme zabraní ve vlastních myšlenkách. Těžko říct, na co myslel Fanouš, ale já jsem v hlavě dopodrobna plánovala sprchu, svalení se do postele a brzké spaní.
Občas se ozveme 
Napsat komentář