Jdeme do obchoďáku aneb cesty v Bangkoku

Jelikož jsme na cestu vyráželi na konci ledna a teď jsme v Thajsku, kde touhle dobu teploty v noci neklesají příliš hluboko pod 30°C, na teplé počasí se potřebujeme dovybavit. Kousek od našeho hotelu v Bangkoku je několik obchoďáků. Půl hodinky pěšky, tak tam vyrážíme. Opouštíme hotel a opět hned, jak opustíme klimatizované prostory, dostáváme ránu teplem do obličeje. Tentokrát i svítí slunce, takže to hřeje opravdu poctivě.

Náš hotel je v malé uličce, kudy vede jenom poklidná jednosměrka, podél které jsou co chvíli zaparkovaná auta. Odmítáme nabídku řidiče tuk-tuku, který čeká na příležitost před hotelem. Chceme si to projít pěšky. Už na té klidné uličce trochu řešíme, že musíme občas vkročit do silnice, protože na chodníku stojí auto, motorka, vozík, nebo je tam prostě sloup nebo strom. Dáváme si pozor na auta jezdící proti nám a na motorky jezdící v obou směrech.

Prošli jsme na větší silnici. Je to tu živější a pestřejší. Větší provoz, otevřené obchůdky a restaurace, nebo přistavené vozíky s různým sortimentem. Jdeme po chodníku dál. Potřebujeme přejít řeku. U mostu chodník končí, je to jen čtyřproudá silnice, na kraji obrubník a zábradlí. Kudy to tedy přejdeme? Chvilku zkoumáme situaci. Pak vidíme, že místní chodí po kraji silnice a auta jim dávají prostor. Napodobujeme je a vydáváme se vstříc osudu. Neustále se ohlížíme, jestli něco nejede, a pokud jo, jestli nás to vidí, uhýbá, nebo máme raději uskočit přes zábradlí do špinavé vody.

Přežili jsme! Vidíme schody, které odbočují dolů. Pryč ze silnice, hurá na nějakou infrastrukturu pro chodce. Ocitáme se ve tmavé uzoučké uličce vedoucí mezi chatrčemi z plechů. Procházíme mezi lidmi, kteří na ulici právě vaří, mezi slepicemi a mezi pověšeným prádlem. Do jednotlivých chatrčí je vidět, jsou otevřené do uličky. Jsou převážně plné věcí a nábytku, každé místo je nějak využité. Občas tam někdo pospává, něco opravuje, nebo vaří. Je vůbec v pořádku, že tudy jdeme? Vlezli jsme místním do thajského ekvivalentu vnitrobloku? Dostaneme se ještě ven?

Dostali jsme se dál. Ještě širší silnice, ještě větší provoz. Uprostřed silnice, mezi jízdními pruhy, se tyčí mohutná konstrukce nadzemní dráhy, která je neprostupně odděluje. V některých případech odděluje dokonce pruhy vedoucí stejným směrem. Prostě je tam dodělaná nehledě na to, co bylo na zemi, včetně některých budov, které stojí těsně pod ní. A pak najednou končí. Jako když utne. Prostě konec. Více než deset metrů nad zemí. A samozřejmě na chodnících lemujících rušnou silnici je ještě více prodejců se svými vozíky.

Nakonec jsme došli i do těch obchodních domů, kterých je tam hned několik. Vevnitř už to vlastně vypadá stejně, jako známe. Jenom je to více zdobené, místy dost okázalé, a taky větší, než známe. Dokonce i než jak známe z Tokia nebo Busanu. Ale i tak, značky jsou tu stejné, jako všude na světě. Jen těch lidí je tu víc. A spousta vody. Fontány, umělé potůčky a malé vodopády. Taková byla výzdoba interiéru obchoďáků. Ve food courtu mají ty luxusnější restaurace sezení s výhledem na potůček. Svatostánky nenasytného konzumu tu byly v kontrastu se skutečnými svatostánky. Vedle obchodů západních značek tu sem tam byly nově postavené buddhistické sochy a modlitební místa, kde mohli návštěvníci pečovat o svoje duše v pauzách od utrácení.

Tuhle celou cestu jsme absolvovali ještě několikrát. Po čase jsme si na sobě všimli, že na zmíněném mostku bez chodníků se vlastně cítíme úplně bezpečně. Když potřebujeme obejít překážku a vstoupit do silnice, nedíváme se třikrát na všechny strany a prostě jdeme. Projíždějící auta uhýbají, dělají nám místo, v případě potřeby zpomalují. Všichni se všemi počítají. Neřeší se, že někdo by někde neměl být, překážel, nebo tak. S tím vším se naopak počítá. Všichni vědí, že chodci často potřebují jít po silnici. Že auta objíždějící zaparkovaný pick-up pojedou kus protisměrem. Že motorky jezdí v jednosměrkách v protisměru a na semaforech na červenou. Udělají si místo, pustí se, propletou se, počkají… Všechno proto, aby to dohromady fungovalo. Chaoticky, ale neustále v pohybu.

I uličkami mezi plechovými chatrčemi jsme šli ještě mnohokrát. Když jsme se na místní usmáli, usmáli se také. V jedné plechové boudě vybavené rezavějícím šicím strojem jsme si nechali zkrátit nohavice kalhot, které byly příliš dlouhé. V pojízdném vozíku jsme si koupili čerstvě připravenou smaženou rýži za dvacku.

Bangkok je město kontrastů. Obchodní domy plné západních značek, nablýskané věžáky a několikaproudé silnice prolnuté malými uličkami s plechovými boudami, lidmi nabízejícími služby za pár korun na ulici a slepicemi pobíhajícími opodál. Každý den tu potkáte zástupce všech možných vrstev společnosti. Nejen to, i od těch chudších si koupíte výborné jídlo, necháte něco opravit. Tady se do své bubliny jen tak neuzavřete, tady neustále vidíte, jak pestrá ta společnost je.