V Koreji nás toho vlastně moc zatím nenadchlo, ale dozvěděli jsme se, že je tam krásná příroda. V Soulu jsme se nejdál dostali do nějakého městského parku. Pak jsme přejeli do Gangneungu, kde by mělo být k přírodě mnohem blíž. Obešli jsme jezero s vysázenými třešněmi v davu lidí. Ale nakonec jsme zabředli do nějakých lesíků kolem. Tam se nám líbilo. Tak jsme si naplánovali na konec celé Korey, že po pár dnech v Busanu se ještě přesuneme na několik dní mimo velká města, na ostrov Geoje. Našli jsme si ubytování na kraji malé vesničky, v dochozí vzdálenosti do blízkého městečka. Navíc kousek od autobusové zastávky. Budeme si vařit, chodit na výlety do přírody, a vůbec si užívat venkova.
Vybaveni znalostmi z prvního dne v Koreji jsme v Busanu nastoupili na autobus. Pípnuli jsme svoje karty a posadili se. Autobus byl víceméně plný, seděli jsme každý jinde s krosnou na klíně. Cesta trvala asi hodinu, nebylo to moc pohodlné, ale alespoň jsme pozorovali krajinu z okýnek. Opustili jsme velkoměsto s mrakodrapy, přejeli několik mostů, viděli námořní přístav. Pak už se kolem nás začala rýsovat příroda, malebná políčka a malé vesničky. Autobus nás vyložil na zastávce na sjezdu z dálnice, my jsme si protáhli nohy otlačené krosnami a vydali se na cestu.
Slunce pražilo, jako o závod. Chodník zmizel asi po 100 metrech a my jsme dál šli podél silnice. Co chvíli nás nepříjemně blízko míjela auta, zvlášť v ostrých zatáčkách lemovaných svodidly nebo betonovými zídkami jsme si dávali pozor. Po půl hodince jsme ale nakonec dorazili k našemu ubytování. To bylo vlastně dost hezké, výhled na záliv přímo z postele, kuchyňka, malý gauč, dokonce i terasa. Další dny už nás čekají výlety, hurá! Jen škoda, že tady ta voda chutná tak divně.
K večeru jsme vyrazili na nákup, abychom si nakoupili na vaření. Zkusili jsme trochu dobrodružnější cestu, abychom se podívali po okolí, ale skončili jsme na nějakém staveništi. Tak jsme si zopakovali cestu podél silnice, neboť obchod byl ještě kus za autobusovou zastávkou, na které jsme den předtím vystoupili. V supermarketu jsme nějak nenašli nic moc známého, z čeho vařit, tak jsme si koupili alespoň pizzu do mikrovlnky a mraženou rýži s krevetami. A pak zase podél silnice zpátky, tentokrát po tmě. Pak už jsme si jen udělali pizzu v mikrovlnce, která byla menší, než ta pizza.
Druhý den jsme se nějak nevyhrabali z pokoje, oba jsme byli unavení, pobolívala nás hlava a vůbec.
Třetí den z přírody zase nic nebylo, oba jsme byli unavení, pobolívala nás hlava a vůbec. Aspoň Hanča měla dost sil na to, aby dokoupila další mražené jídlo.
Čtvrtý den jsme přeci jenom vyrazili na výlet. Venku pražilo slunce, ačkoli bylo jen kolem 20°C. Skrz vesničku jsme po uzoučkých asfaltových cestičkách došli k moři. Na kamenité pláži jsme viděli několik místních, kteří oblečeni v dlouhém oblečení, schovaní pod svými malými slunečníky opravují rybářské sítě. Tak, aby na ně nedopadl ani paprsek ostrého slunce. Došli jsme k molu, u kterého byla alespoň jedna známka podpory turismu – cedule o pěší stezce na kopeček vedle. Zvážili jsme, že tam půjdeme, ať jsme alespoň chvíli tak nějak v přírodě, ale oba jsme byli unavení, bolela nás hlava a vůbec. Tak jsme šli zase na pokoj.
Alespoň jsme si večer na internetu přečetli, že vlastně v Jižní Koreji není kohoutková voda tak úplně pitná, dobré vědět. Další den už jsme opět jeli do Busanu a pak hurá na letiště.
Občas se ozveme 
Napsat komentář