V jihokorejském Gangneungu, přímořském městě poblíž Pyeongchangu, kde se v roce 2018 konaly olympijské hry, jsme strávili pár dní. Na městě je znát, že se tu něco olympijského konalo. U nádraží jsou olympijské kruhy, sem tam se objeví socha maskotů, zrenovované parčíky, co chvíli nějaká umělecká instalace nebo alespoň barevné osvětlení. Co nás ale obzvlášť zaujalo byla zastávka se speciálním označením a popisem, že se jedná o robotické taxi. To jsme museli vyzkoušet!
Chvilku nám trvalo zjistit, o co jde. V plném provozu to bylo asi jen v konání olympiády, teď zbyla jedna okružní linka se 6 zastávkami. Přes QR kód na jedné ze zastávek jsme se dostali k aplikaci, která nám ukázala celou flotilu na mapě. Flotilu právě jednoho vozidla. No co, dotek budoucnosti chceme vyzkoušet. Takže jsme čekali, až to přijede. Netrvalo ani 10 minut a přijela věc. Bílá krychle na čtyřech kolech, zakulacená, se stejným velkým tmavým sklem vepředu i vzadu a LIDARy na každém rohu. Něco jako minibus, kdyby byl širší a neměl prostor pro řidiče. Zastaví na té zastávce? Stihneme nastoupit? Kolik stojí lístky? Jak se za to platí? Podle aplikace to mělo být prázdné, ale za sklem byly vidět siluety dvou lidí přímo vepředu. Je tam nějaká obsluha pro případ problémů? Vozítko zastavilo kousek od nás, a tak jsme nastoupili.
Už při nástupu se nás ujal jeden ze dvou lidí na palubě. Zjevně to mají na starosti. Anglicky nám vysvětlil, že musíme být zaregistrovaní na konkrétní jízdu, což jsme nebyli, ale pomohl nám to vyklikat na mobilu. Během minutky jsme měli hotovo a mohlo se jet. Obsluha asi zařídila, že se to samo nerozjelo, dokud nebudeme mít všechno dořešené, říkali jsme si. Upozornili nás, že vozidlo je autonomní, takže může prudce brzdit samo od sebe. Takže se posadit a připnout pásy. Vevnitř byla jedna lavice pro dva zády ke směru jízdy a druhá vzadu čelem ke směru jízdy a mezitím pár míst na stání. Sedli jsme si tedy na tu vzadu. Škoda, nebudeme moci jet nalepení na čelním skle. Ve výhledu nám navíc překážel jeden kluk z obsluhy, který měl na něčem ruku. Tipovali jsme, že třeba na tlačítku pro nouzové zastavení. Najednou jsme si všimli, že jsme se už dali do pohybu. Celkem plynule.
Ulice nebyly nijak široké, byl trochu provoz. Všímali jsme si, že jízda není úplně plynulá, a rozvíjeli teorie o tom, kolikrát za sekundu to upravuje řízení. Cestou jsme se dozvěděli, že konkrétně tohle vozidlo tu jezdí letos od ledna. Na semaforech jsme si všimli, že se to občas dá do pohybu, ještě než se pohne auto před námi. Jako kdyby to nejdřív reagovalo na zelenou na semaforu, a až pak řešilo vzdálenost od auta před sebou. To vedlo k malému popojetí, zastavení, a znovurozjetí. Asi to ještě potřebují doladit. Po pár odbočeních a dvou semaforech jsme přejeli na čtyřproudovku. Teď už máme to nejsložitější za sebou a do další zastávky to je víceméně jen rovinka. Vozítko zničehonic zastavilo u kraje. Obsluha cosi kliká, ten vepředu odstoupil a následně nás informovali, že od teď to pojede ve zcela autonomním režimu. To, od čeho ten vepředu odstoupil, byl joystick. On to celou dobu řídil.
No, tak aspoň na tu rovinku pojedeme s puncem budoucnosti. Jeli jsme pár set metrů, relativně pomalu, zatímco vlevo nás co chvíli někdo předjížděl. Pak jsme odbočili doprava na parkoviště, kde byla naše zastávka. Jelikož jsme měli rezervovanou jen tenhle úsek, tak jsme vystoupili. Sice to celé bylo zadarmo, ale nechtěli jsme zase řešit registraci a tak. Ještě jsme se podívali, jak vozítko odjíždí po parkovišti dál, a začali jsme revidovat náš zážitek.
Takže si to shrneme:
- Vozítko speciálně postavené jako autonomní
- Kapacita: 4 sedící pasažéři, několik míst na stání
- Trasa: Fixní okruh (6 zastávek)
- Část cesty řídí člověk
- Nástup a výstup vyžaduje manuální akci
- Wow efekt: minimální
Autonomní řízení má před sebou ještě pořádný kus cesty. Nepřijde skokově a plošně. Spíš budou běžná auta dělat za řidiče postupně víc a víc, až ty s řidičem tak nějak splynou schopnostmi s těmi bez řidičů. Když to srovnám s řízením auta s adaptivním tempomatem a držením jízdního pruhu, vlastně to působí dost podobně. Prostě to zrovna jede. Jen tohle umí i zastavit, když neví, namísto, aby předhodilo řízení řidiči. Z pohledu pasažéra se žádná revoluce nekoná. Není nijak zásadně poznat, který kus cesty řídí člověk a který přebírá automat. A tak to vlastně asi má být – příchod autonomních řízení nebude zajímavý. Nebudeme si muset zvykat na to, že z auta, které celou dobu ovládá člověk, přejdeme na auta zcela bez lidského vstupu. Budeme si zvykat na to, že řidič sem tam pouští volant. Že se volant občas sám točí. Že světla a blinkry není potřeba obsluhovat. Že auto občas zničehonic zastaví na kraji, když neví co dál. Že ho někdo popostrčí na dálku nebo přes mobil. Až jednou si všimneme, že se posledních 100 metrů, 100 kilometrů, nebo 100 000 km nic nestalo, nikdo do řízení nevstupoval. Ale to teprve přijde. Postupně a nezajímavě.
Občas se ozveme 
Napsat komentář