SongTODO

Je květen, sedíme v Bangkoku ve Starbucksu. Je to už přes měsíc a půl, co jsme byli v Songdu. Měli jsme tenkrát skvělý nápad, že to napíšeme každý ze svojí perspektivy, pročteme si to navzájem, inspirujeme se a složíme dohromady mistrovské dílo. Svoji perspektivu už jsme měli každý nějakou chvíli napsanou, zbývalo to složit dohromady. Takže jsme se do toho teď pustili. O dvě hodiny a několik kafí později máme tik v oku, slepenec několika odstavců, kusů rozepsaných souvětí a zmatečné formátování. Takže to zkusíme od znova.

Začneme návazností na minulý článek. Takže:

Je druhý den v Songdu a my jsme zač-

„Počkej, ale co můj odstavec o příjezdu, kterej jsem napsal ještě před tím tvým předchozím článkem?! Nemůžu za to, že to teď nenavazuje.“
„No tak to tam hoď, když myslíš.“

Už cestou autobusem nám bylo jasné, že jsme tak trochu v jiném světě. Jeli jsme po šestiproudé silnici na 20km dlouhém mostě. Když už jsme byli nad pevninou, viděli jsme všude kolem jen obrysy budov s okny svítícími desítky pater nad zemí. Když jsme konečně vystoupili, všude kolem byla svítící loga lemující štíty okolních budov až do výšky šestých pater. A ty nápisy byly jen změť kroužků, čar a pravých úhlů, latinka nebyla na rozdíl od Japonska prakticky nikde.

Tak máme úvod. Teď můžeme pokračovat dál. Venku v Bangkoku je 38°C, popíjíme ledové nápoje a je nám zima díky klimatizaci. A tomu ledu.

„Nějak tam musíme zakomponovat, že to bylo sídliště.“
„Vždyť o tom byl celej můj úvod, kterej jsi tam nechtěl dát!“

Velmi brzy jsme pochopili, že jsme se ubytovali na sídlišti. Na novém a luxusním sídlišti, ale bylo to pořád sídliště. Turisticky víceméně nezajímavé. A přesto… Pořád jsme sahali do kapsy pro telefon, abychom si vyfotili tohle a tamto. Pořád jsme přemýšleli, co je tohle za místo. Nemohli jsme uvěřit tomu, že takhle vypadají všechna města v Koreji. Takže kde jsme to vlastně byli? Podle všeho v budoucnosti.

Úvod vzdáváme, lepší to nebude. Teď bychom mohli zmínit něco o tom, že jsme prvních pár dní strávili na pokoji a cpali se instantním jídlem, protože jsme se potřebovali vzpamatovat z toho náročného začátku.

Prvních pár dní jsme strávili na pokoji a cpali jsme se instantním jídlem, protože jsme se potřebovali vzpamatovat z toho náročného začátku.

„No tak to je literární masterpiece, teď to tam máme dvakrát.“
„Aspoň si to všichni zapamatují.“
„Počkej, ty jako mluvíš spisovně?“
„Jasně, o to přesně tady teď jde…“

Usrkáváme pití a koukáme na projíždějící auta. Nevíme, jak navázat dál. Vkládáme fotku.

„Tak tam nějak napíšem ty dojmy, jako že to působilo všechno úplně neskutečně. Ty mrakodrapy úplně všude … jo a že tam byla hromada stavenišť.“
„No ale jak? Já bych tam radši hodila ten tvůj odstavec o městě.“

Songdo, Incheon, Jižní Korea. Chytré město budoucnosti, obří projekt postavený takřka na zelené louce. Teda i tu zelenou louku tam teprve postupně vytváří, ještě před 20 lety celá ta oblast byla moře, ze kterého Korejci pro zástavbu vykrajují více a více. Všudypřítomné nápisy IFEZ znamenají „Incheon Free Economic Zone“. Jedná se o experiment, který má za cíl udělat z Incheonu jednu z top tří ekonomických zón na světě.

„No a ještě něco o tom našem baráku. Vždyť jsme bydleli taky v mrakodrapu.“
„Technicky to nebyl mrakodrap, to by musel mít přes 150 metrů a přes 40 pater. Ten náš měl jenom 37 pater a 134 metrů.“
„No dobrý, takže prostě nebudem říkat, že jsme bydleli v něčem, co má přes tisíc bytů a je to mnohem větší, než si u nás vůbec dokážeme představit, jenom proto, že to technicky není mrakodrap?“
„Tak ale snad se budeme držet faktů, ne? Mrakodrapů tam bylo jenom asi 70, zatímco budov jako ta naše tam bylo kolem stovky a stovky, takže to vlastně nebylo nic moc.“
„Jo, takže to necháme u toho, že to bylo úplně normální sídliště. Lidi si vybaví Kohoutovice a to, že to vypadá spíš jako rozehraný SimCity 2050, se z toho úplně vytratí.“
„Můžeš už prosím přestat s tím SimCity?!“

Koukáme znovu na nápojový lístek. Je na něm to samé, co před pěti minutami. Venku projel autobus.

„Já bych tam trochu víc popsala ten ekonomický experiment.“
„To bych tam nedával, to mi nepřišlo moc zajímavý. Co tam radši napsat, že je to celé koncipované jako chytré město?“
„Ale však to s tím souvisí, ne? Nemůžeš mít nové chytré město bez ekonomické strategie, jak tam přilákat lidi a podniky.“
„Ty pořád s tou ekonomikou… No tak to nějak spojíme dohromady.“

Nespojili jsme.

Incheon Free Economic Zone začala vznikat v roce 2003. Takže už před 20 lety tu věděli, že auta nejsou budoucnost, že je potřeba změnit koncept bydlení a života ve městě. A začali jednat. Aby sem přilákali občany i kapitál, jsou všichni noví obyvatelé zbaveni povinnosti platit daň z příjmu po dobu několika let. Všechny nové podniky, ať už domácí nebo zahraniční, nemusí platit daň z příjmu ani z nemovitých věcí po dobu 10 let působení. Později jejich zdanění narůstá postupně. I přes to se sem lidé stěhují pomalu a za jeden z největších problémů zde lidé označují nedostatek možností k socializaci. Ale jak už bylo řečeno, tohle město teprve čeká na naplnění svého potenciálu, takže uvidíme, jak to tu bude vypadat za dalších 20 let. Myslím, že v Evropě se rozhodně máme co učit a musíme se smířit s tím, že zdejší pokrok jen tak nedoženeme.

„Pecka.“ [ironicky]
„Máš lepší nápad?“

Vkládáme pár fotek.

„Mně se líbí ten kus z mýho článku, já ho tam prostě chci dát.“

Dál to tu je jaksi až moc umělé. Vlastně tu není nikde kus neupravené přírody, a není tu naprosto žádná historie. Nejsou tu kouzelná zákoutí, která by vznikla tím, jak se s prostorem pracovalo jinak po různá staletí. Každé jedno místo někdo navrhl, čemuž vlastně chybí jakýkoli duch.

Do budoucna se počítá s tím, že to bude město bez aut. Jenže není – za 20 minut chůze musíme několikrát přejít světelnou křižovatku, kde se kříží deset a deset pruhů aut. Alespoň zácpy jsme tu neviděli, ale provoz je poměrně hustý. A s tím souvisí i hluk a smog. Na rozdíl od Japonska tu vozový park vypadá mnohem více tak, jak ho známe z bohatých částí na západě – velká SUV, luxusní sedany, burácející motory. Na to, že jsme ve městě, tu téměř žádná „městská auta“ nejezdí. Alespoň dovážky jídla jezdí na mopedech. Jen kdyby nejezdily na chodnících.

No a pak jsou ty vysloveně bizarnosti. Všechno to plánování, a pak si začnete všímat spousty křižovatek, kde má na jedné straně cyklostezka pěkně udělanou rampu dolů, a na druhé straně silnice vede do 15cm vysokého obrubníku. Podobně na dlouhé ulici – jdete rovně po chodníku, a najednou jdete v cyklostezce. Najednou tam žádná není. Chodník vede o 6 metrů vedle – nebo je to plocha pro zahrádky kaváren? Jednotlivé komplexy na sebe až tak nenavazují, jako by prostě někdo navrhl jeden čtvereček na mapě a někdo jiný ten vedle. Pak se obojí postaví bez toho, aby někdo viděl oba dva čtverečky naráz a řešil jejich návaznost.

A pak někdo vymyslí, že někde bude park, a v něm nějaká budova s kulturou. Jenže zájemci o stavby přijdou v jiném pořadí, kulturní centrum se postaví, ale kolem už nic dalšího. Takže máte obří plochu rákosu a uprostřed modernistickou kouli, kde by mělo být asi nějaké to kulturní centrum. Ale kdo ví, za dva roky to možná bude obestavěné a sousedící s precizně upraveným parčíkem.

„Jednak to nijak nenavazuje a druhak tam píšeš dojmy, který já jsem vůbec neměla. […] Hej, žádný ‚druhak‘ neexistuje, ty si ty přímý řeči vymejšlíš!“
„Ale chápeš, teď jakoby kombinuju přímo řeč s tím, co o ní říkáme, to je meta.“
„…“
„Takže zase fotky?“

„To mělo bejt na začátku, tam jsme bydleli. Teď už to sem nijak nezapadá.“
„Tak já už nevim, nedáme tam už závěr?“
„Vždyť tam vůbec nemáme nic o tom, že je to smart city!“
„Neměli jsme někde odstavec jen o tomhle?“

V blízkém okolí bylo rozestavěných snad 10 dalších takových budov. Všechny určené k bydlení. Zatím ani ty už postavené budovy nejsou plně obydlené, ale protože tenhle projekt hledí především do budoucna, nikdo si s tím teď neláme hlavu. Infrastruktura už dnes počítá s tím, že jednou tohle bude chytré město. Dlouhé, široké silnice nechávají spoustu prostoru pro MHD, které bude rozhodně potřeba, jelikož jedním z cílů tohoto města je být úplně bez aut. Zatím to tak vůbec není a auto tam má snad každý (a typicky dost luxusní auto), ale už dneska jsme na vlastní kůži poznali, že infrastruktura pro chodce, kola a koloběžky se nedá srovnat s tou, co známe z Česka. Nové stanice metra, které je natáhnuté i do nových, právě rozestavěných čtvrtí, působí jaksi opuštěně a nevyužívaně. Ale to proto, že v následujících letech se má jejich vytíženost několikanásobně zvýšit a všechno už je na to připravené. Svoz odpadu se zde postupně automatizuje a tak jsme popelářské auto v podstatě nepotkali. Pod zemí je síť tubusů, které jsou napojené přímo do obytných domů a odpad tak může putovat pod zemí, což je obzvlášť příjemné v teplých měsících. No mrkněte sami.

„Já bych tam nedával to video z facebooku, bude to vůbec fungovat?“
„Tak si najdi lepší.“
„Vlastně na to stejně nikdo neklikne, co řešíme.“

Hanča cítí předávkování kofeinem. Fanouš jde po třetí čůrat.

„Co tam ještě dát nějaký úplně náhodný fakta, který se sem vůbec nehodí?“
„To je super nápad!“

Přestože je Jižní Korea zemí s nejnižší porodností na světě a údajně je tu výchova jednoho dítěte nejdražší na světě, tady jsme dětí viděli hodně. Rozhodně víc, než v ostatních městech. Nebo jsme si jich tu možná nejvíc všímali, jelikož se nám několikrát stalo, že na nás děti zvědavě koukali, smáli se na nás, ukazovali si na nás a chodili nás zdravit. Turistů tu zjevně moc nemají.

„Chceš tam psát ještě o tom, že tam je sice hromada služeb jako půjčování koloběžek nebo dovážky jídel, ale nic z toho se nám nepodařilo použít?“
„Já bych to tam nedávala. Spíš bych zmínila ty non-stop samoobslužný obchody se zmrzlinou, kafem nebo ovocem.“
„No ale zas ať to nevyzní, že to je všechno totálně automatizovaný, ty tři zmiňovaný věci byly to jediný, co se takhle dalo koupit, a normální supermarkety tam pro změnu prakticky nebyly.“
„Aargh! Potřebuju další kafe!“
„No tak to snad radši uzavřeme.“

…

„No skvělý, teď je to třikrát tak dlouhý, poslepovaný, nesourodý a vůbec se to nedá číst. Navíc máme pořád jen pracovní titulek článku.“
„To je jak to město, myšlenka skvělá, ale výsledek je zatím nedotaženej slepenec. Krom toho, chceš to snad nějak přepisovat?“
„… tak já to publikuju.“

No takže příště si zase rozdělíme, kdo co píše. Tohle nefungovalo.