Občas se ozveme

První jídlo v Koreji jsme zvládli ještě na letišti. Rychle jsme zjistili, že jsme zase na začátku.

„Jak to tu chodí v restauracích? Můžeme si sednout sami, nebo máme počkat, až nás posadí? Čím se tu vlastně jí? Jak se tu dá slušně pozdravit? Jak se tu platí? Co tady vůbec mají za jídlo? Co je to sakra za měnu? Proč mají všechny ceny na konci tolik nul? Máme na to vůbec?“ 🤦‍♀️🤦‍♂️

Tak jsme vešli do jedné z restaurací, nechali si vysvětlit, že se máme posadit sami a začali jsme prohlížet jídelní lístek.

„Hmm… tohle vypadá dobře. A má to jen jednu papričku, to by nemuselo být tak ostrý. Moment, žádné jídlo tu nemá víc než jednu papričku. Tak pro jistotu si dáme nějaké jídlo bez papričky. Tohle vypadá dobře, to si dáme. Aha, to nemají. Tak tohle. Aha, to je to samý akorát v setu, takže to taky nemají. Tak teda to s tou rybou a tofu, to je taky bez papričky. A pak si dáme ještě tohle spicy kuře, který bude úplně v pohodě, protože nemá papričku. To vypadá taky dobře.“

„Víš jak jsme si dávali to jídlo bez papričky spíš jen pro jistotu?“

„Hmm.“

„Nechci vědět, jak chutná to s papričkou!“

„To nemůže být tak ostrý. Ukaž.“

Ano, hádáte správně. Další zemi jsme začali spálenou pusou. Co chvíli jsme si střídali jídla, abychom to vůbec dokázali nějak sníst. To druhé jídlo bylo jenom tak normálně ostré, na prokládání ideál. Škoda, že na stole nebyla alespoň klasická sriracha omáčka, aspoň bychom si to mohli trochu zředit. Za neustálého zapíjení vodou, prokládání rýží a hyperventilování jsme to nakonec dokázali sníst. Mezitím se u stolu vedle nás vystřídaly tři skupinky hostů.

Byl čas vydat se do města a ubytovat se. Měli jsme zařízené ubytování ve městě Incheon. Google mapy nám našly cestu autobusem, takže jsme šli hledat, odkud odjíždí. To bylo velmi jednoduché, protože na každém kroku byla velká mapa letiště včetně stanovišť autobusů. Došli jsme až k zastávce, odkud měl jet náš autobus a našli jsme automat na lístky. To bylo parádní! Teda až do chvíle, kdy jsme nebyli schopní v automatu najít ani zastávku, na kterou jsme se potřebovali dostat, ani linku autobusu, kterou jsme potřebovali jet. Situaci trochu komplikovalo to, že automat nabízel jenom polovinu písmen abecedy a zastávky tam nebyly seřazeny abecedně. Vyzkoušeli jsme to ještě asi třikrát. Vyzkoušeli jsme různé okolní zastávky i různá čísla autobusů. Nic. Nezbývalo nám nic jiného, než se jít zeptat na letiště na informace. Paní na informacích nám řekla, že je to městský autobus. Že se platí v hotovosti přímo u řidiče a že neví, jestli nás do autobusu pustí s krosnami. Aha. To nezní tak skvěle.

Našli jsme bankomat, kde jsme vybrali nějaké peníze. Přesněji řečeno, vybrali jsme si 200 tisíc KRW (jihokorejských wonů). Co je to vůbec za částku?! Původně jsme tu plánovali platit jenom kartou, protože Korea zjevně začíná být téměř bezhotovostní země. Ale měli jsme hotovost, tak jsme vyrazili k autobusu. Když přijel, sebevědomě jsme nastoupili dovnitř a začali jsme řidiči cpát peníze. To nevyšlo. Podle všeho se tam dá platit jenom kartou. Zkusíme k terminálu přiložit platební kartu. Nic. Zkusíme to znovu. Nic. Řidič na nás kouká jako na deb…, ehm, cizince. Po dalších několika pokusech si od nás s povzdechem bere hotovost a podává nám zpátky jakési dvě karty. Ty přiložíme k terminálu a ten pípne a rozsvítí se. Můžeme nastoupit. Ehm… co jsme si to právě koupili? No hlavně že jsme ve správném autobuse a jedeme. Autobus má jet asi hodinu a naše batohy začínají být docela těžké. Rozhlédneme se po nějakém místě. Na každé dvojsedačce sedí jeden člověk a nevypadá to, že by si tady někdo k někomu přisedal. Navíc na nás všichni dost nepřívětivě koukají a je jasné, že opravdu nechtějí, abychom si přisedli zrovna k nim. Pak nás mile překvapil jeden kluk, který se zvedl, abychom si mohli s krosnami sednout vedle sebe. I tak jsme se celkově po takovém začátku necítili moc dobře a nemohli jsme se dočkat, až z autobusu vystoupíme. To se nám nakonec povedlo bez větších trapasů a nedorozumění.

Pak jsme se vydali k našemu ubytování. Podle Google map se tam nedalo dostat pešky. Ale jak to? Vždyť je to jen přes tři křižovatky. Pořád rovně a potom vlevo. Tak jsme to zkusili. A opravdu to pěšky šlo.

Jak jsme později zjistili, Google mapy v Jižní Koreji nefungují. Něco s tím, že jsou vlastně ve válečném stavu (se Severní Koreou) a dávat mapové podklady zahraničním firmám k dispozici se nehodí. Tak proto nám neukazovaly tu pěší cestu. Tak proto jsme jeli tímhle autobusem takovou dobu, když jsme mohli jet metrem a popojít. Najednou to začíná dávat smysl.

Ubytování jsme po delší době hledání našli. Na druhý pokus. Poprvé jsme se nějak navigovali na špatnou adresu. Ale stálo nás to jen asi půl hodiny navíc. V noci, s batohy, unavení, po sérii nezdarů. Nicméně na správné adrese už jsme našli obrovský, dvouvěžový mrakodrap se 40 patry (vedle zastávky metra). Protože už bylo pozdě, poslal nám hostitel pokyny na self check-in. Mělo to být jednoduché.

1. Vejít do budovy
2. Najít schody
3. Dojít k recepci ve 2. patře
4. Najít výtah
5. Dojet do 9. patra
6. Přejít z věže A do věže B
7. Najít správný pokoj
8. Odemknout dveře od pokoje kódem

Body, které jsme zvládli hladce: 5, 7

Hned první problém byl najít vchod do budovy. Ale tam stačilo jenom obejít celý mrakodrap a nakonec jsme to našli. Vešli jsme do obrovského vestibulu, kde se nacházely dvě recepce nějakých hotelů, asi 10 řad poštovních schránek a asi 4 prosklené dveře. Jedny z nich se otevíraly jenom na kód. Tak jsme zkusili ty vedlejší. Bohužel za nimi ale nebyly schody. Trochu jsme tam bloudili, až jsme objevili špinavé, nenápadné dveře, za kterými se konečně skrývaly schody. Vyšli jsme do 2. patra. Obešli jsme ho celé dokola a nakonec jsme našli tu recepci. Byla nepřekvapivě zavřená. Ale měli jsme mapku s vyznačenou cestou od recepce k výtahům. Obešli jsme celé patro znovu a pak ještě znovu. Pak jsme narazili na dveře, za nimiž byl výtah. Nevypadal zrovna moc udržovaně. Ze stěn byla seškrábaná barva, na zemi ležel použitý těhotenský test a po zrcadle něco teklo. Ale byl to výtah.

Dojeli jsme do 9. patra a po chvilce bloudění jsme úspěšně našli náš pokoj. Teď už jenom zadat heslo na dotykovém displeji na dveřích. Proč se ten displej nerozsvítil? Hmm, to vypadá, že to spíš chce přiložit kartu, ale tu nemáme. Tak jsme se jeli dolů podívat, jestli přece jenom nejsou nějaké instrukce zanechané na recepci. Nic. Tak jsme zkusili zadat kód do zámku na recepci. To nefungovalo. Když jsme to vyzkoušeli už potřetí, začali jsme mít strach, že další pokus by jenom spustil alarm. Nutno říct, že touhle dobou bylo kolem půlnoci. Byli jsme ve městě, kde jsme nikdy nebyli, v zemi, kde jsme neuměli ani pozdravit. Ještě jednou jsme absolvovali cestu výtahem nahoru a dolů, prošli jsme celé první patro, podívali jsme se do schránky, jestli tam nebyly nějaké informace. Nic. Nakonec jsme vyjeli znovu nahoru a vyčerpaně jsme se pokoušeli aktivovat onen displej. A najednou se to povedlo! Byli jsme uvnitř! Později jsme zjistili, že ten displej funguje zhruba jednou z deseti pokusů. Uvnitř jsme ale naštěstí našli kartu, kterou jsme od té doby ke vstupu používali.

Další den jsme spali snad do dvou do odpoledne. 😁 Trošku nás tyhle první zkušenosti odradily od objevování okolí, takže jsme prvních pár dní trávili převážně na pokoji a jedli instantní jídlo z obchodu v přízemí. Nakonec jsme se ven vydali, ale chvilku to trvalo.