Občas se ozveme

Tohle je článek o vlakovém nádraží. Hej! Nezavírat a číst, tohle není zastávka na znamení.

Kyoto Station je obří komplex, kde je krom vlakového nádraží i nákupní centrum, hotel, vyhlídkový most, terasa na střeše, komplexní podzemí, divadlo, každodenní světelná show a tak.

Všechno tohle jsme samozřejmě dopředu netušili, jako obvykle. Prostě jsme tam jen vystupovali z vlaku. Až když jsme se tam jednou vydali odložit batohy, zjistili jsme, že je to nějaký velký. Třeba skříněk na zavazadla je tam přes tisíc.

Taky jsme si všimli, že tam v jednom místě vedou eskalátory tak nějak v řadě za sebou o čtyři patra nahoru. Jakože ne cik cak, ale za sebou stejným směrem. Až později jsme zjistili, že takhle pokračují dalších asi 8 pater, a to celé vede venkem. To jsme museli vyzkoušet. Tak jsme se projeli a zjistili, že ty eskalátory vedou po jakoby šikmé střeše, která je zároveň široké schodiště. Široké skoro jako budova samotná. Jo a ty monstreskalátory nejsou jen jedny venku, vedle vevnitř je totéž, a pak i ty klasický cik cak. Jeden by si myslel, že je to celý jenom showroom firmy na eskalátory.

Cestou po zmíněných venkovních eskalátorech jsme si všimli, že nad námi je ještě nějaký prosklený mostek. Vedl přes celou budovu ve výšce jedenáctého patra (místy 45 metrů nad zbytkem stanice). Tak jsme do něj zamířili. Až při jeho procházení nám došlo, jak dlouhá ta budova je (skoro půl kilometru). A taky jsme z něj zjistili, že celé to venkovní střechoschodiště je zároveň obrazovka (za světla to ještě nebylo zapnuté). A taky přímo v tom mostku je večer světelná show. Po celé délce tubusu jsou rozeseté diodové pásky, které jsou synchronizované a dohromady vytváří dost zajímavé světelné efekty. Také tam bylo několik vyhlídek ven, ze kterých byl nádherný výhled na celé Kjóto a okolní hory. A když jsme to celé prošli, vyšli jsme na druhé straně budovy u veřejného piana, kde zrovna nějaký místní hrál La Campanellu od Liszta. Což je údajně jedna z nejsložitějších skladeb pro klavír, ale tady to asi umí každý.

No a pak ještě další vjemy, který se nikam nevešly. Detailní několikametrový model Kyoto Station z Lega vyrobený v Kladně. Posezení s lavičkami na střešní terase, kde je v květináčích řepka a varování před obřími černými včelami. A obří černé včely. Hromady výhledů ze všech možných stran, protože okolo (krom Kyoto Tower) žádná vyšší budova není. Několik částí pro restaurace, obchody s jídlem, nebo třeba sekce s 10 ramen restauracemi, které reprezentují různé části Japonska. Že je tu fakt velký mnohapatrový obchodní dům, ve kterém je mimo jiné pobočka Itoya Ginza, což je to fascinující papírnictví. Jo a samozřejmě tu vede metro, klasická železnice, i Šinkanseny. A nechybí ani taxíky, autobusy a obří parkoviště.

Ke konci už jsme i skoro na jistotu dokázali projít skrz tu budovu na druhou stranu. Tohle pečivo známe, tady se odbočí doprava, u tohohle McDonaldu se jde po schodech, mineš výdej lístků a … sakra, tady to je vlastně propojený v jiným patře, tak zase otevíráme mapu.