Vystoupili jsme z vlaku a zamířili jsme do obchodu s obuví. Konečně teplo, takže pryč s mokrýma botama! 🥳Vyzkoušela jsem snad 5 různých velikostí, než mi došlo, že jsem ve špatném oddělení. V dámském. V pánském mi naopak sedla hned druhá velikost, asi o dvě čísla větší, než běžně nosím. Takže hned začátek našeho pobytu v Kjótu byl ve znamení úspěchu. Měli jsme v plánu se tu zdržet jenom čtyři dny. A protože sem jsem se těšila nejvíc a chtěla jsem tu vidět spoustu věcí, měli jsme všechny čtyři dny pěkně nabité.
Hned první den jsme vyrazili do centra města s cílem navštívit Honno-ji. Ano, přesně tak! To je ten chrám, který nechal Hideyoshi Toyotomi obnovit poté, co zde zemřel Oda Nobunaga a kde má dodnes dedikovaný monument, ve kterém se nachází meč, kterým spáchal seppuku, a … Aha, tak jsem zase nadšená jenom já, nevadí. Takže jsme šli podle mapy a proplétali jsme se malými uličkami, až jsme najednou došli k místu, kde se koncentrovala hromada lidí. Nalevo i napravo byl jeden stánek s jídlem vedle druhého. Byly tam nejrůznější japonské speciality ale i základní potraviny. Něco si člověk mohl rovnou vzít do ruky a sníst cestou, něco bylo určené na další zpracování. Byl tam úžasný výběr hovězího wagyu i jahody v cukru na špejli. A spoustu věcí mezi tím. Když jsme se dostali trochu dál, začal se sortiment obchůdků měnit. Začaly přibývat obchody s oblečením a se suvenýry, kavárny i restaurace. Pořád jsme se rozhlíželi a zastavovali se a užívali jsme si unikátní atmosféru. A tak jsme úplně omylem a náhodou navštívili jednu z hlavních atrakcí Kjóta – Nishiki Market.
Honno-ji jsme nakonec našli. Uprostřed všeho toho mumraje a shonu, působil areál chrámu jako krásná oáza klidu. Zašli jsme i do muzea, kde jsme se dali do řeči s průvodkyní, která nám prozradila, že je potomkem bratra Ody Nobunagy! No chápete to?! Dobře, dobře, dost bylo neznámých samurajů. Cestou zpátky jsme natrefili na historickou část města, kde stály krásné dřevěné budovy, které v minulosti sloužily jako okiye – příbytky gejš. Ale nebylo by to Japonsko, kdyby se poblíž nenaskytla možnost ponořit se do bezhlavého nakupování luxusního spotřebního zboží.
Druhý den jsme si udělali výlet vlakem do přírody. Plán byl dojet do městečka na břehu jezera Biwa a najít nějakou lesní nebo plážovou cestu k chrámu Shirahige. První část jsme zvládli na jedničku. Když jsme vystoupili z vlaku, zjistili jsme, že jsme přímo u jezera a je krásné počasí. Zkusili jsme chvilku hledat cestu někam do lesa, ale žádná tam nebyla. Zkusili jsme jít po pláži, což nejdřív vypadalo slibně. Ale když jsme už asi půl kilometru skákali po kamenech ve vodě podél betonové stěny a najednou zmizely i ty kameny, vrátili jsme se a šli jsme spokojeně po kraji velmi rušné rychlostní silnice. Párkrát jsme ji potřebovali přejít, ale to nebyl problém, alespoň jsme si procvičili sprinty s rychlým startem. Když jsme došli k našemu kýženému cíli, museli jsme uznat, že to stálo za to.
Jediným problémem byla ta rušná silnice, která vedla přímo mezi chrámem a jezerem. Ale na fotkách to až tak nevadí. 😁 Další část dne už jsme neměli naplánovanou. Tak jsme se rozhodli pokračovat dál podél jezera až do dalšího města s vlakovou zastávkou. Když jsme narazili na cestu vedoucí do lesa, vydali jsme se po ní. Neodradilo nás ani to, když ta cesta už po chvíli nevypadala jako cesta. Neodradili nás dokonce ani popadané stromy nebo křoví, kterým jsme se sotva prodrali. Co nás však odradilo byly dvě velké, drátěné, otevřené klece, ve kterých se na zemi leskly kaluže krve. Netrvalo dlouho a opět jsme si spokojeně vykračovali po silnici. Nicméně ten den jsme zjistili, že v Japonsku žijí agresivní opice a divoká prasata a že existuje něco, co se jmenuje „bear bell“. Den jsme zakončili procházkou kolem jezera.
Poslední den před odjezdem jsme vyrazili na Fushimi Inari. Jedná se o šintoistický chrám na úpatí hory Inari. Od něj vede až na vrchol hory několik cest, které jsou lemované Torii bránami. Stezku kolem hory jich tvoří asi 1000. Celkem je to zhruba dvouhodinová procházka nahoru, kolem vrcholu a zase dolů. Procházeli jsme kolem bambusového lesa, skrz šintoistické hřbitovy a různé kamenné monumenty. Dole jsme nejdřív trošku bojovali s davem turistů, ale čím výš jsme byli, tím míň kolem nás bylo lidí. Nakonec jsme byli chvílemi úplně sami. Nebylo špatné občas odbočit z vytyčené cesty a projít se odlehlými cestičkami.
A kde se vlastně všechny ty Torii brány vzaly? Všechny jsou darované japonskými podniky. Na každé bráně je tak napsané kdo a kdy ji daroval. Celkově je ve Fushimi Inari asi 10 000 Torii bran.
Z Kjóta jsme byli naprosto nadšení, a když jsme odjížděli, těšili jsme se na další dobrodružství. Kdybychom jenom věděli… Ale o tom už příště.
Občas se ozveme 
Napsat komentář