Občas se ozveme

Ten den, kdy jsme se měli odhlásit z hotelu v Tokyu, jsme se probudili a neměli nejmenší ponětí, co budeme dělat dál. Prostě jsme si sbalili věci a vyrazili jsme na nádraží. Tam jsme začali zjišťovat, že nádraží v Japonsku bývají kulturním i společenským centrem. Dobře jsme se najedli, prohlédli jsme si pár obchodů a pak jsme si koupili Japan Rail Pass. Japan Rail Pass je skvělá věc. Pro Japonsko je to způsob, jak podpořit turismus mimo hlavní turistickou sezonu, a pro nás je to způsob, jak se velmi pohodlně a levně dopravovat po většině území Japonska. Koupili jsme si třítýdenní Rail Pass, který platil i do první třídy, a ani jednou jsme toho nelitovali.

Hakodate

Chtěli jsme se podívat někam víc severněji. Takové známější město na severu je Sapporo, ale to bylo z Tokia přes 8 hodin jízdy vlakem a to už bychom nestihli. Vybrali jsme tedy na mapě městečko, které bylo někde uprostřed cesty a o kterém jsme nikdy dřív neslyšeli. Hakodate. Nic moc jsme od toho nečekali. Zabookovali jsme si tam dvě noci v hostelu a počítali jsme spíš s tím, že většinu dne budeme trávit uvnitř.

Hakodate je čtvrtmilionové město, které se rozkládá na jižním cípu nejsevernějšího japonského ostrova Hokkaido. Jeho břehy omývá Tichý oceán, Cugarský průliv a Japonské moře. Má vlastní letiště a jeho historie sahá až do 15. století. Aha!

Hned když jsme vystoupili z vlaku a nočním městem jsme hledali cestu k ubytování, bylo nám jasné, že tohle město má svoje kouzlo. Celé město bylo zasněžené. Úzké chodníky byly často namrzlé, takže jsme celou cestu šoupali nohama a dávali si pozor, abychom nespadli do ledového Pacifiku. Na moři se vedle nás houpaly rybářské lodě, foukal studený vítr, mně teklo do bot a oba jsme byli úplně zmrzlí. A nadšení.

Druhý den jsme objevili Starbucks. Byl to pro oba nový zážitek. Ten den jsme tam snídali, psali na blog, četli si a naplánovali výlet. Zjistili jsme, že je tam velmi příjemně a že tam mají skvělé dortíky a kávu. A matcha latte!

SPOILER ALERT: Tohle zdaleka není poslední návštěva Starbucksu.

Po snídani jsme vyrazili na Mount Hakodate. Jak název napovídá, tato hora se tyčí přímo ve městě. Na jejím vrcholu se nachází observatoř, vyhlídka a restaurace. Vede tam lanovka, ale my jsme si to chtěli vyšlápnout pěšky. Do západu slunce nám zbývalo ještě pár hodin, takže jsme nemuseli spěchat. Cesta nahoru byla upravená. Někde byly i dřevěné schody, takže se šlo dobře. Na cestu dohlížely malé kamenné sošky Buddhy, které byly rozeseté poblíž. Kolem byla krásná a tichá příroda. Míjeli jsme naprosto neznámé stromy, nad hlavou nám létali cizokrajní ptáci. Celá krajina byla ztichlá. Když jsme se přiblížili k vrcholu, odkryl se nám dechberoucí výhled na moře a začalo sněžit. Nahoru jsme došli zasněžení a zmrzlí. A nadšení. Z vrcholku hory byl nádherný výhled. Nafotili jsme ho ze všech úhlů a stran. Potom jsme si sedli do restaurace, která zrovna otevřela. Byli jsme tam mezi prvními, takže jsme ukořistili místo hned u okna. Během toho, co jsme večeřeli, postupně zapadlo slunce a my jsme měli naprosto exkluzivní výhled na celé město, jak se noří do tmy a rozsvěcí miliony světýlek. Po večeři jsme dolů sjeli lanovkou a prošli se nočním městem zpátky k hostelu.

Chitose aka Shithole

Chtěli jsme si užít trochu víc přírody, takže se nám nechtělo do dalšího velkoměsta. Chitose má necelých 100 tisíc obyvatel, takže v podstatě vesnice. Pro turisty má tohle město pouze jednu zajímavou věc. Má velmi výhodnou lokalitu pro vstup do Národního parku Shikotsu-Toya. Tento park slibuje možnost vyšplhat na aktivní sopku, krásné vodopády a malebnou procházku kolem jezera. Strašně jsme se tam těšili. Ptáte se, proč jsme se do toho parku nepodívali? Ukázalo se, že je přístupný pouze autem. Půjčit si auto, říkáte? No ano, to nás vlastně taky napadlo. Problém je v tom, že když jste v oblasti, kde je auto hodně potřeba, většinou neseženete auto den dopředu. I když i to se nám podařilo vyřešit. Takže už jsme si skoro zarezervovali půjčení auta na letišti. (Ano, snad každé město v Japonsku má letiště.) Pak jsme ale začali zjišťovat, jak přesně se na to letiště z města dostaneme. Vlastně úplně jednoduše. Autem. TLDR: Vzdali jsme to.

Chitose jsme velmi rychle přejmenovali na shithole. V celém městě jsme nenašli náznak atmosféry, kousek historie nebo prostě jenom příjemnou restauraci. Nutno podotknout, že jsme nakonec přestali hledat. Zážitků odsud moc nemáme. Ale ty, co máme, jsou na celý život. Jeden den se nám už nechtělo vymýšlet, kam zajdeme na jídlo a riskovat, že nám zase nebude chutnat. Chtěli jsme něco známého a jistého. Konečně přišel ten den, který jsme od začátku odkládali. KFC! To máme z Česka ověřené. Takže jsme našli nejbližší KFC. Bez auta bylo trochu náročné se tam dostat, ale zvládli jsme to. (Celé to město je bez auta dost náročné. Hlavně kvůli širokým silnicím, hustému provozu, nemožnosti přejít na druhou stranu a mizerným chodníkům.) Vešli jsme dovnitř a v tu chvíli jsme si uvědomili, že to možná nebude až taková jistota. V menu neměli jedinou známou položku. Ale něco jsme si přece jen vybrali. Když jsme si tác s jídlem odnesli ke stolu, váhavě jsme se do toho pustili. Chutnalo to přesně tak, jak to vypadalo. Hrozně. Bylo to mastné, přesolené cosi ve tvaru kuřecích kousků. Nejspíš to bylo smažené. Tak jsme víc než půlku zase vrátili, šli jsme na hotel a objednali jsme si už po třetí stejné jídlo.

Chitose? Negooglit, nehledat a hlavně nenavštěvovat.

Sapporo

Dvoumilionové hlavní město prefektury Hokkaido. Velkoměsto pod sněhem. Sapporo bylo zajímavé mimo jiné tím, jak samozřejmě tam všechen ten sníh působil. Půl metru udusaného sněhu na chodnících i na silnici? Třímetrové hromady sněhu na rozích ulic? To všechno se tam zdálo naprosto přirozené. Nutno podotknout, že Sapporo je město připravené na sníh. Narazili jsme tu na vyhřívané chodníky i na zastřešené uličky plné restaurací, obchodů a dalších služeb. Mají tu opravdu široké silnice, což v zimě není ani tak poznat, protože některé pruhy používají na skladování odhrnutého sněhu. Strhla se vánice a vy musíte někde být? Není problém. Velká část centra se dá projít pod zemí. Vypadá to jako město pod městem. Většina veřejných budov zde má podzemní patra, která jsou propojená velkými podzemními ulicemi. Nepředstavujte si ponurý tunel, kde se bojíte o svoje bezpečí. Jsou to opravdu široké ulice lemované obchody a restauracemi. Narazíte tu na lavičky a různá posezení. Jsou tu i zákoutí, která někteří využívají k práci. Nejsou tu auta, jenom chodci. I tak je občas náročné dostat se z jedné strany na druhou, protože jsou tam opravdu davy lidí.

Přestože se v centru množstvím reklam vyrovná Tokiu, Sapporo je se svým všudypřítomným sněhem, kouzelnými uličkami s restauracemi a čilým ruchem velmi útulné. Horký ramen hned chutná mnohem líp, když člověk přijde zmrzlý zvenku. Atmosféra města jako by přímo vyzývala k večernímu drinku v baru. Nejrůznější typy restaurací vyloženě lákají ke gastronomickým experimentům. A tak jsme se ničemu z toho nebránili.

I v Sapporu je kopec. Mount Moiwa. Má i svoji observatoř a krásný výhled na město. Mně ještě pořád teklo do bot (doslova), kdykoli jsem vytáhla paty z hotelu, takže tuhle výpravu jsem nechala jenom na Fanoušovi. Vrátil se nadšený, s hromadou fotek, se suchýma ponožkama, se spoustou zážitků a velice unavený. Tak si myslím, že to stálo za to.

Sice jsme se tou dobou už těšili na jih do tepla, ale jet na Hokkaido byl skvělý nápad. Zimní Japonsko je trochu jiné, než vídáme obvykle na fotkách, ale rozhodně má i pod sněhem co nabídnout.