Přijdete k restauraci. Tam je většinou výloha, kde jsou realistický makety jídel, takže během pár vteřin tušíte, co mají v nabídce. Mrknete, jestli je ke vchodu fronta lidí, sedící spořádaně na řadě připravených židlí. Delší fronta značí zájem o podnik. Když spěcháte, volíte něco bez fronty. Když není fronta, nebo jste ji vystáli, vejdete dovnitř a u vchodu zastavíte. Osloví vás obsluha a na prstech vám ukáže dva, vy ukážete taky dva pro potvrzení, že chcete stůl pro dva. Dovedou vás ke konkrétnímu stolu, usadí vás a dají vám vodu a menu. Vybíráte podle obrázků a text proháníte přes Google Translate (přímo přes foťák, stejně byste to neuměli napsat). Na stole vám typicky ještě přistanou skleničky s něčím horkým a hnusným, to je taky k pití. A vlhčený ubrousky, většinou balený – těma si umyjete ruce před jídlem (jakože po rozbalení) a pak je složíte a necháte na stole.
Času na výběr máte, kolik potřebujete. Dokud nezavřete lístek, nebo nenavážete kontakt, nebo nezmáčknete tlačítko (pokud tam je), nechají vám prostor. Pak si objednáte ukazováním na obrázky nebo nápisy v lístku, odkývete všechny otázky („Chcete ten čaj teplý, nebo studený?“ „Yes.“). Pak čekáte, co vám donesou. Pak jednomu donesou jídlo, který si ze všech stran vyfotíte na Instagram. Tím zabijete čas, než donesou i dalšímu, protože jídla nenosí naráz. Pak donesou další mističku, tak fotíte znovu, protože to vypadá líp. Napopáté máte oba všechno, tak jdete jíst. Rozbalíte hůlky, rozlomíte je od sebe (pokud jsou spojené), obal přehnete na půl na kratší straně a pak „do áčka“ na delší straně, výsledek používáte, když si chcete odložit hůlky. Jíte, měníte si talíře, podáváte si vzájemně kousky, abyste ochutnali všechno. Jen nepodávat z hůlek do hůlek, to se nesluší. Bavíte se o jídle, šermujete hůlkama, ukazujete na jídlo hůlkama. To se taky nesluší, ale kdo to má zvládat nedělat. Tak alespoň po snězení wasabi nebo usrkávání pálivého ramenu slušně popotahujete po zbytek jídla, slušný lidi přeci chodí smrkat na záchod.
Když dojíte, tak si buď vezmete účtenku, která vám někdy během jídla přistála na stole, nebo si o ní řeknete. Pak se prostě zvednete a jdete k východu, kde je pokladna. Tam zaplatíte. „Kuredžito kádo“, jakože platíte kartou. Obsluha dalších pár minut kliká do obrazovky, snažíc se přesvědčit archaický systém k aktivaci platby zahraniční kartou. Bezkontaktní platby často neumí (resp. museli by to naklikat jinak), zato platba přes čip většinou nechce pin. Pak už zaplatíte a jdete. „Arigato gosaimasu“, „arigato gosaimasu“, vyměníte si poděkování s obsluhou, vzájemně se pokloníte a odcházíte. Chutnalo vám skvěle, ale málokdy se vrátíte na stejné místo, protože chcete vyzkoušet úplně všechno.
Občas se ozveme 
Napsat komentář