Občas se ozveme

Prvních asi 12 dní jsme v Tokiu bydleli ve čtvrti Sumida, blízko zastávky Oshiage a blízko nejvyšší budovy Japonska Skytree Tower. Velmi rychle jsme si tam našli náš oblíbený supermarket, kde jsme úplně naslepo kupovali nejroztodivnější věci k jídlu. Kousek od našeho apartmánu jsme také objevili skvělé pekařství, kde jsme vždycky utratili majlant (všechna pekařství tady jsou spíš francouzského typu, pečivo obecně asi neni moc japonské 😂). Z počátku jsme odtud podnikali spíše pěší výlety do blízkého okolí. Například do zmíněné Skytree Tower. Kolem téhle věže je postavený obrovský mnohapatrový nákupní dům, který má několik pater i pod zemí a je spojený se stanicí metra. Tady jsme objevili skvělé restaurace a několikrát jsme se sem vrátili. Naprostá zrada ale bylo celé jedno patro věnované sladkému. Bylo neuvěřitelné procházet pořád dál a dál a potkávat další a další stánky se sladkostmi, které jsme nikdy dřív neviděli. Nejhorší asi bylo, když jsme ucítili naprosto omamnou vůni a nedokázali jsme identifikovat, odkud se line. Ano, i sem jsme se vrátili několikrát.

Jeden den jsme si udělali delší procházku pěšky a došli jsme až do Ueno parku. Tam jsme asi poprvé zjistili, že my skutečně nebydlíme v centru. 😄 Poprvé jsme byli obklopení obrovskými mrakodrapy, zářivými neony a hromadou lidí. Když říkám mrakodrapy, nemyslím tím ty 16patrové domečky, které jsou kolem našeho ubytování. Myslím tím 150m monstra z betonu a skla! Tady jsme ale konečně potkali nějaké turisty. Ueno park je známý dlouhými alejemi plnými rozkvětlých růžových sakur.

Ehm… možná příště.

A taky proslul obrovskými vodními plochami pokrytými květy lotosů. No prostě radost pohledět.

Hmm… rákosí jsme si mohli prohlédnout v Česku.

Ale i v zimním období jsme tu našli krásná zákoutí. Mrkněte:

Cílem jedné z našich delších procházek byl Sony obchod. Byl od nás jenom asi 7 km, takže když jsme se kolem poledne vyhrabali z postele, byl ideální čas vyrazit. Podle Google map nám měla cesta trvat asi 1,5 hodiny, takže když jsme v podvečer dorazili do čtvrti Ginza (kde se nacházel zmíněný Sony obchod), začali jsme řešit, co si dáme k večeři. Když jsme se začali rozhlížet kolem, abychom zjistili, kde se můžeme najíst, nabyli jsme dojmu, že si zdejší jídlo možná nebudeme moct dovolit. 😅

Octli jsme se v naprosto luxusní čtvrti Tokia. Luis Vuitton, Prada, Tiffany, D&G, Rolex, Jimmy Choo, Bvlgari, Armani, Ralph Lauren, Hermes, Cartier, Chanel, Fendi a Gucci. Ti všichni (a spousta dalších) tu mají obchod. A když říkám obchod, myslím tím obrovskou 8+patrovou budovu. Mezi tím jsou luxusní nákupní domy, kde je každé patro věnované něčemu jinému. Patro pro dámské spodní prádlo, patro pro pánské boty, patro pro parfémy, patro pro dámské oblečení, patro pro bytové doplňky, patro pro herní/filmový merch, patro pro sladkosti, patro pro šperky… A to jsme jenom nad zemí. V podzemí je typicky jedno nebo dvě patra dedikované jídlu tzv. Depachika. Což znamená obchod za obchodem a stánek za stánkem plný hotovek v krabičkách, drahých italských sýrů, čerstvě upečeného pečiva, sladkostí v nejrůznějších tvarech a podobách, sushi, japonských omelet, mořských plodů. Vlastně kamkoli se člověk podívá, všude je jenom jídlo. Zní to skvěle? 🤩 Nejdřív to bylo opravdu báječné, ale nakonec nás i tohle trochu omrzelo. Hlavně proto, že si se zakoupeným jídlem není kam sednout a kde ho sníst. Navíc to množství možností snadno vyústí v rozhodovací paralýzu. Naštěstí stačí najít výtah a vyjet do jednoho ze dvou nejvyšších pater, kde se obvykle nachází restaurace. Spousta restaurací. Různé restaurace. Rámen restaurace, sushi restaurace, okonomiyaki restaurace, korejská restaurace, čínská restaurace, shabu shabu restaurace, teppanyaki restaurace, tempura restaurace… No prostě rozhodovací paralýza – druhé kolo.

No, kažopádně jsme se nakonec najedli v jednom nákupním domě. Na jídlo jsme měli, překvapivě tu jídlo není výrazně dražší než jinde. A konečně jsme vyrazili k cíli našeho výletu – do Sony obchodu. Ten se nacházel ve třetím a čtvrtém patře jedné budovy, takže jsme museli nejdříve projít první dvě patra. V prvních dvou patrech byl Nissan autosalon. Předváděcí auta měli v obou patrech! Jak sakra dostali auto do druhého patra? No nic. V Sony si Fanouš koupil sofistikovaný větráček na svůj telefon, který je dostupný pouze v Japonsku. Jak bych to jenom… 🙄 Nicméně tam měli tax-free pokladnu, takže jsme nakoupili bez daně, což znamená, že ten větráček musíme odvézt ze země.

Když jsme vyšli ze Sony obchodu, byla už úplná tma. Tím myslím, že zapadlo slunce. V Tokiu nebývá tma. Naopak je tu v noci skoro víc světla než přes den. Všechny ty obrovské obchodní domy svítily, některé měly celou fasádu z jednotlivých displejů, na kterých běžely různé světelné projekce. Některé domy byly prostě jenom nasvětlené ze země. Do ulic, vysoko nad našimi hlavami, zasahovaly svítící cedule, reklamy, poutače… Byl to úplně jiný svět než před hodinou. Najednou i semafory byly mnohem více viditelné. Zvláště na dlouhých rovných ulicích, kde bylo třeba 6 semaforů za sebou. Všechno jsme poctivě nafotili a vydali se na cestu domů.